Víte, co je to Rodičovský klub? Můj nádherný program na každé čtvrteční
odpoledne. Už více než rok a půl mám v tento den „vycházky“. Kluky předám
chůvě, vyštrachám řasenku, natáhnu sukni... Zkrátka ze sebe udělám dámu a
vyrážím směr Praha, porodnice U Apolináře.
Na začátku byla touha poslat dál tu podporu a naději, které se nám
v těch nejtěžších měsících po narození našich extrémně nedonošených chlapečků
dostalo od mých „zkušenějších“ kamarádek s podobným zážitkem. Dnes jsou
z toho krásná setkání s rodiči předčasně narozených dětí, které
aktuálně bojují svůj velký boj v některém z apolinářských inkubátorů.
A podle reakcí rodičů i personálu (a taky podle svých vlastních pocitů) si
dovoluju napsat, že touha byla naplněna J
Svůj nápad, jak pomáhat, jsem probrala s panem primářem a vrchní
sestřičkou neonatologického oddělení, zapojila se do dobrovolnického programu
ADRA při Všeobecné fakultní nemocnici, stala se laktační poradkyní a pod
záštitou BabyKlokánků o.s. Zrnka začala k Apolináři pravidelně docházet.
Zpočátku jsme se s rodiči scházeli v Rodičovské místnosti na JIRP
(tzv. ARO a JIP). Později jsem vykročila tam, kde bych podobnou podporu uvítala
kdysi i já sama. Mezi inkubátory. Další moje kroky vedly na oddělení
intermediární (IMP) péče a „rooming in“. Pokoje, kde jsou maminky poprvé se
svými miminky 24 hodin denně, často dlouhé týdny i měsíce po porodu.
Dnes už mám posilu. Úžasnou Janu Houserovou, kterou zkušenost se dvěma
předčasnými porody vedla ke studiu psychologie a psychoterapeutickému výcviku.
Dovolím si tvrdit, že jsme skvělý tým. Jsme naladěny na stejnou vlnu a navzájem
se doplňujeme.
Provázíme rodiče předčasně narozených dětí od prvních dní po porodu až po
propuštění miminek z porodnice – přes ARO a JIP až na IMP a konečně na rooming
in. V našich návštěvách se snažíme zachovat kontinuitu a s rodiči se
vídáme opakovaně. Mohou se ptát na všechny otázky, které je napadají ohledně
péče o předčasně narozené miminko, zdravotních komplikací, dalších návštěv
lékařů, rehabilitace. Co je čeké v průběhu hospitalizace, co po příchodu
domů. Mohou se chlubit pokroky svých malých velkých bojovníků. Mohou
s námi sdílet své pocity a obavy. Často velmi pomůže vědet, že ve zmatku
citů, strachů, nejistoty, obav, bezmoci, prázdnoty ... nejsou sami. Že my jsme
si tím prošly před lety taky a maminka od vedlejšího inkubátoru či tatínek
odnaproti to prožívají stejně. A hlavně můžeme s Janou díky vlastním dětem
předávat krásnou naději, že předčasně narozené miminko nemusí být nutně
nemocné, postižené, slepé, ochrnuté... Ale že z něj může vyrůst šikovná
školačka, zvídavá culíkatá holčička či dva veselí raubíři J
Znovu se mi potvrzují pocity, které jsem zažívala po porodu sama. Ta
zkušenost je nesdělitelná. Kdo neprožil, nepochopí. Lidé „zvenčí“ – rodina,
přátelé – se mohou snažit, určitě mohou velmi pomoci. Ale mnohem snadněji se
mluví s někým, kdo zažil.
Jednou mi jedna maminka rozhořčeně líčila, jak jí vlastní babička nechápe,
když ji klade na srdce, aby se šetřila, udělala si čas na sebe, odpočinula
si... Na mou námitku, že já jí podobné věci říkala před chvilkou a ona
souhlasila, my opáčila: „Ale když vy víte!“
Co dodat? Snad jen to, že kdyby se mezi Vámi našel někdo, kdo by se chtěl
zapojit a přidat se k nám, budeme rádi. Určitě i v dalších
porodnicích rodiče podobnou pomoc ocení. A když zrovna tento způsob pomoci Vám
není blízký, stejně se ozvěte. Něco už vymyslíme!
Eva Ratajová
0 komentářů:
Okomentovat