BabyKlokánci U Apolináře

Víte, co je to Rodičovský klub? Můj nádherný program na každé čtvrteční odpoledne. Už více než rok a půl mám v tento den „vycházky“. Kluky předám chůvě, vyštrachám řasenku, natáhnu sukni... Zkrátka ze sebe udělám dámu a vyrážím směr Praha, porodnice U Apolináře.

Na začátku byla touha poslat dál tu podporu a naději, které se nám v těch nejtěžších měsících po narození našich extrémně nedonošených chlapečků dostalo od mých „zkušenějších“ kamarádek s podobným zážitkem. Dnes jsou z toho krásná setkání s rodiči předčasně narozených dětí, které aktuálně bojují svůj velký boj v některém z apolinářských inkubátorů. A podle reakcí rodičů i personálu (a taky podle svých vlastních pocitů) si dovoluju napsat, že touha byla naplněna J

Svůj nápad, jak pomáhat, jsem probrala s panem primářem a vrchní sestřičkou neonatologického oddělení, zapojila se do dobrovolnického programu ADRA při Všeobecné fakultní nemocnici, stala se laktační poradkyní a pod záštitou BabyKlokánků o.s. Zrnka začala k Apolináři pravidelně docházet.

Zpočátku jsme se s rodiči scházeli v Rodičovské místnosti na JIRP (tzv. ARO a JIP). Později jsem vykročila tam, kde bych podobnou podporu uvítala kdysi i já sama. Mezi inkubátory. Další moje kroky vedly na oddělení intermediární (IMP) péče a „rooming in“. Pokoje, kde jsou maminky poprvé se svými miminky 24 hodin denně, často dlouhé týdny i měsíce po porodu.

Dnes už mám posilu. Úžasnou Janu Houserovou, kterou zkušenost se dvěma předčasnými porody vedla ke studiu psychologie a psychoterapeutickému výcviku. Dovolím si tvrdit, že jsme skvělý tým. Jsme naladěny na stejnou vlnu a navzájem se doplňujeme.

Provázíme rodiče předčasně narozených dětí od prvních dní po porodu až po propuštění miminek z porodnice – přes ARO a JIP až na IMP a konečně na rooming in. V našich návštěvách se snažíme zachovat kontinuitu a s rodiči se vídáme opakovaně. Mohou se ptát na všechny otázky, které je napadají ohledně péče o předčasně narozené miminko, zdravotních komplikací, dalších návštěv lékařů, rehabilitace. Co je čeké v průběhu hospitalizace, co po příchodu domů. Mohou se chlubit pokroky svých malých velkých bojovníků. Mohou s námi sdílet své pocity a obavy. Často velmi pomůže vědet, že ve zmatku citů, strachů, nejistoty, obav, bezmoci, prázdnoty ... nejsou sami. Že my jsme si tím prošly před lety taky a maminka od vedlejšího inkubátoru či tatínek odnaproti to prožívají stejně. A hlavně můžeme s Janou díky vlastním dětem předávat krásnou naději, že předčasně narozené miminko nemusí být nutně nemocné, postižené, slepé, ochrnuté... Ale že z něj může vyrůst šikovná školačka, zvídavá culíkatá holčička či dva veselí raubíři J

Znovu se mi potvrzují pocity, které jsem zažívala po porodu sama. Ta zkušenost je nesdělitelná. Kdo neprožil, nepochopí. Lidé „zvenčí“ – rodina, přátelé – se mohou snažit, určitě mohou velmi pomoci. Ale mnohem snadněji se mluví s někým, kdo zažil.
Jednou mi jedna maminka rozhořčeně líčila, jak jí vlastní babička nechápe, když ji klade na srdce, aby se šetřila, udělala si čas na sebe, odpočinula si... Na mou námitku, že já jí podobné věci říkala před chvilkou a ona souhlasila, my opáčila: „Ale když vy víte!“

Co dodat? Snad jen to, že kdyby se mezi Vámi našel někdo, kdo by se chtěl zapojit a přidat se k nám, budeme rádi. Určitě i v dalších porodnicích rodiče podobnou pomoc ocení. A když zrovna tento způsob pomoci Vám není blízký, stejně se ozvěte. Něco už vymyslíme!



Eva Ratajová