Adámek (1980g) narozený ve 32. týdnu těhotenství ~ BabyKlokánci

Dne 13.08. 2008 se narodil po celkem bezproblémovém těhotenství, až na krvácení ve 12 tt (nepřišlo se odkud a proč jsem krvácela, odeznělo samo a zůstal menší hematom a ten se vstřebal), ve 32 tt (ve zprávě mám 31+1 tt a nevím proč :-D) , Adam 1980gr a 46 cm. Den před porodem mi praskla voda, byla jsem celkem v šoku – jestli se to dá tak nazvat, ale když to tak beru zpátky, asi mě to překvapit nemělo, když jsem měla příznaky zánětu močových cest, bolesti v kříži a kontrakce asi tři dny před :-). Ale prvorodička s panickým strachem z hospitalizace v nemocnici snadno tyto příznaky hodí za hlavu, tedy alespoň já... Moje maminka nevychází z údivu dodnes, protože jsem jí v den předtím v poledne pozvala na oběd a za tři hodiny volám, že jsem v porodnici a praskla mi voda…. Pak jsme se shodli, že první dobu porodní jsem nerušeně trávila u dobrého oběda v restauraci, malej měl zřejmě chuť na grilovaný lilek ;-). V porodnici mi napíchali kortikoidy a poučili mě, že bych měla takto vydržet alespoň 3 dny, což mi přišlo jako utopie. Žádné velké bolesti jsem neměla, ale infuze na zastavení kontrakcí jsem zrovna dobře nesnášela a hlavně nezabíraly, porod se začal navzdory lékařům slušně rozjíždět. Ke všemu jsem reagovala na stres nezvladatelným třesem celého těla, přítel měl o mě docela strach, nebyla jsem se schopná ani sama utřít po sprše. Musím přiznat, že jsem se těšila, až to budu mít za sebou. Za 36 hodin od odtoku plodové vody chlapeček vykoukl na svět, rodila jsem přirozeně. Adam po narození plakal a dýchal sám. Přece jen však musel být asi 20 hodin na dechové podpoře. Jiné komplikace naštěstí neměl, jen pořádnou žloutenku, vypadal jako čínský mandarín ještě asi 2 až 3 měsíce. Pak se rozběhl kolotoč kojení vážení a odstříkávání. Adámek měl ze začátku problém vypít vše z prsu, musel se to učit, tak jsem se naopak já musela naučit ho dokrmovat stříkačkou, celkem záhul pro někoho, kdo je šikovný jako „hrábě do kapsy“, nejvíc mě odrovnalo, když jsem do něj pracně narvala jeho dávku a on jí hned vyblinkal, poněvadž jsem to do něj přímo nalila. Ale nakonec jsem to přece jen zvládla, ale stálo mě to hodně potu a dokonce i slz. Vzhledem k tomu, že Adam byl opravdu šikula, strávili jsme v porodnici pouze 20 dní. Propouštěcí váha byla 2220 gramů. Když na tuhle dobu vzpomínám, řekla bych, že jsem fungovala jako robot, všechny emoce jsem držela pěkně pod pokličkou. Únava a selhání se z mé strany nepřipouštělo, tak jsem reagovala jednoduše, že jsem všechny své emoce v sobě zabarikádovala. Doma šlo vše jako po másle, trochu jsem se uvolnila a díky nemocnici, jsme měli pěkně zaběhlý režim, který jsme dodržovali. Všem to vyhovovalo a Adam byl takto velmi spokojený. Když pěkně prospíval, tak jsem si přestala připouštět, že je nedonošený. Takže jsem se i trochu „urazila“, když nás poslali na rehabilitaci. Nakonec jsem tomu byla ráda, naučila jsem se tam spoustu věcí o psychomotorickém vývoji a přestala tak tlačit na pilu, aby se Adam co nejdřív srovnal s „donošenci“. Teď je Adámkovi rok a tři měsíce nekorigovaně má 10,5 kg a 84 cm. Je to pěkný ďábel, psychomotoricky odpovídá kalendářnímu věku, velmi rychle všechno dohnal. Vyřadili nás ze sledování v rizikové poradně a cvičit už také nemusí. Je bystrý, na svůj věk krásně mluví a jako správný kluk začal pěkně rošťačit. Během prvního roku nebyl nijak zvlášť nemocný, v půl roce jen chytil rotaviry, tak měl průjem, ovšem díky kojení to zvládl skvěle a bez nemocnice. Byla to jeho první nemoc, tak jsem byla řádně vynervovaná a odstěhovala jsem se s ním k mámě :-D. S růstem zubů se objevila šestá nemoc a párkrát měl rýmu. Jinak je zdravý a pevně věřím, že bude. Zdravím všechny maminky, kterým se narodilo miminko dříve a držím jim palce, aby vše dopadlo jak má a měli takové štěstí jako my. Jinak v porodnici jsem byla na pokoji s paní, která měla roční holčičku narozenou ve 27 tt, na které jsem to teda nepoznala, bylo to pěkné šídlo a den před námi se jí narodil chlapeček ve 30tt s váhou 1450 gramů. Byla celá nadšená,jakého má cvalíka a absolutně si nepřipouštěla, že by mohlo být něco špatně a taky nebylo ;-), šli domů asi týden nebo dva po nás. Myslím, že díky ní jsem to všechno lépe psychicky zvládla. Protože se potvrdilo známe, sdělená bolest, poloviční bolest. Všechny moc zdravíme a posíláme hodně sily a hlavně štěstí.

Katka a Adámek z Plzně