Náš první syn se narodil předčasně 1.8.2006 ve 35. týdnu těhotenství s váhou 2250g. Pamatuji si, jak jsem z toho byla vyděšená a sestřičky mě uklidňovali, že to je krásná váha a že se rodí děti s menší váhou. Malého jsem si poprvé pochovala týden po porodu a říkala jsem si, že u druhého si to určitě užiju. Malýmu nebyl ani rok a rozhodli jsme se, že mu pořídíme sourozence. Jelikož nám početí malého trval rok, dle doktora druhé bude mít podobný průběh.
Tak jsme se dali do toho.
Ale netušili jsme, že se nám zadaří ihned! Při druhé kontrole další šok "jednovaječná dvojčata". Když jsem si na tuto realitu zvykla a těšila se a věřila, že to budou ty holčičky, které 100% donosím, přišel další šok. Transfuzní syndrom dvojčat. Začal kolotoč po doktorech a strach o malý. Na posledním vyšetření mi řekli, že se stav zklidnil a že tam mám kluky! Když jsem se s tím usmířila, vybrala jsem klukům jména a začala se těšit konečně z těhotenství, přišel hned druhý den 24.11.2007 další šok!Odtekla mi plodová voda, byli jsme zrovna na návštěvě v Turnově, manžel mě odvezl do porodnice a odtud mě převáželi do Podolí. Tam mi paní doktorka řekla, že se bohužel nedá porod zastavit a musím na sál....
Pamatuji si, jak jsem jí v slzách jen říkala, to je moc brzo, vždyť jsem ve 24+4tt, já přeci nemůžu rodit. Vše šlo rychle a já se pak probrala na JIP plná zmatků. "Kluci už jsou na světě, Šimonek váží 620g a Lukášek 470g a teď to bude záležet na nich, jak se s tím poperou...." takhle zněla slova doktora. Sestřička se nade mnou slitovala a pustila na JIP mého manžela. Udělalo se mi hned líp, sestřička mi říkala, že ho sem bude posílat často, že se mi hned snížil tlak. Manžel byl pro mě v té chvíli velkou oporou. Moc o dvojčatech nemluvil, snažil se mé myšlenky zaměstnat našim starším synkem.
Druhý den mě převezli na gynekologické oddělení a při té cestě mě vzala sestřička k dvojčatům. Moc jsem se bála našeho prvního setkání, bála jsem se, že to nezvládnu, ale musela jsem je vidět. A opravdu jsem to moc nezvládla, začla jsem hodně brečet a chvíli trvalo, než jsem se uklidnila. Pak jsem si řekla, že takhle se už chovat nebudu a když bojují dvojčata, tak já musím taky. Musí mít silnou maminku. A tak začalo dlouhé čekání... strach při každé návštěvě,telefonu... zda-li se něco špatného nepřihodilo. Bez komplikací se to sice neobešlo, ale nikdy to nebylo tak vážné, že by byl ohrožen jejich život. Měli vysoké nároky na kyslík a tak jsme ani nemohli moc klokánkovat a počkali jsme si docela dlouho, než jsme je poprvé mohli držet v náručí. Toho většího Šimonka jsme poprvé klokánkovali 24.1.2008 , byl to krásný a dojemný zážítek. Byl tak malinký, ale zvládal to krásně a to co jsme cítila, se nedá ani popsat.
Po 2 měsicích čekání mám jedno z nich ve své náruči. Lukáška jsme si mohli pochovat až o měsíc později tedy 26.2.08, měl větší nároky na kyslík a potřeboval a stále potřebuje na vše svůj čas. Šimonek najednou ze dne na den přestal potřebovat kyslík a my jsme si ho odvezli domů přesně na den plánovaného porodu 13.3.08. Na Lukáška jsme stále čekali kvůli kyslíku, bylo to najednou moc těžký. Šímu jsme měli doma, za Lukáškem jsem, co nejvíc to šlo, jezdila do Podolí, kde jsem jen smutně koukala, že se to moc nelepší.Lukášek tam už ze všech dětí byl nejstarší, záviděla jsem jim, že už si je můžou vzít domů a my Lukáška ne. Sice byl doma Šíma, ale nebylo to kompletní. Řekla jsem panu doktorovi, že pokud se to do dubna nezlepší, tak si ho v květnu beru i s kyslíkem domů. A to se nám i vyplnilo. V dubnu mi volal doktor ,že nám vyřizuje kyslík, abysme si ho vzali už domů. Byla tu velká radost, ale taky strach jestli to zvládneme. Snažila jsem se najít o tom nějaké informace a k mému štěstí jsem našla jedinou maminku, která měla zrovna holčičku doma s kyslíkem. Hodně mě její příběh uklidnil a já začala věřit, že to zvládneme. A taky jsme zvládli!!! Lukášek měl doma ještě tak 2 měsíce kyslík a pak už ho nepotřeboval. A kyslík pro nás nebyl žádnou hrozbou, naopak jsme ho brali jako samozřejmost, žádné potíže s tím nebyli, horší pro nás byli potíže s refluxem a pod. Ale i to jsme zvládli. Chodili jsme neustále na kontroly a doktroři z nich měli jen radost. Dvojčata ani moc necvičila. Šimonek byl šikulka, vše rychle dohnal. A Lukášek chce na vše svůj čas, musí dozrát a tak jsme ho ničím nezatěžovali a jen čekali, až začne vše dělat sám. Když shrnu jejich zdravotní potíže, díky své nedonošenosti jsou náchylnější na nemoce, vše jim jde na průdušky. Takže to jsou astmatici a mají denně dýchátko, ale i to už se zlepšuje. Co se týká očí, mají R1, dle doktrorky v nejhorším případě :-))) budou mít brýle. Zatim je ale nepotřebují, uvidíme na kontrole ve 3letech. Lukášek dle doktora podle přístroje na levé ucho neslyší, podle jeho vyšetření slyší. Druhé má zcela zdravé, slyší nás velice dobře a jen když nechce, tak dělá,že neslyší:-).
A to je vše. Jsou to pěkný čiperky, už oba běhají (Lukášek začal teprve o vánocích 2009) a my máme o zábavu postaráno. Na neurologii jsme už přestali chodit, je vše v pořádku, jen stále chodíme na alergologii.
Nedávno jsem potkala jednu paní a ta mi říkala, ježiš 3 děti no to si teda musíte užívat. A já s úsměvem k jejímu údivu říkám, teď je to nádhera!!! A je to tak. Dvojčata měla těžký start a vybojovali si to a my si teď jejich rošťáctví plnými doušky užíváme. Když se narodili, seděla jsem u nich a říkala jsem si, moc se těším, až vám budou 2 roky a tohle vše bude za námi. A já jsem teď moc šťastná, že už to máme za sebou a zvládli jsme to!!!!
A všem ostatním, kterým se to přihodí, přeji hodně pevné nervy a hodně síly, bude to potřeba a děti se vám za to pak krásným úsměvem odmění.
...Pokud se chcete podívat na fotky, jak rostou, tak tady je odkaz : http://simyluky.rajce.idnes.cz/
0 komentářů:
Okomentovat