-->
... aneb někdy si musí rodiče projít tuhle cestu vícekrát
Byla jsem poprvé těhotná a jediný můj dosavadní problém byl, abych tolik nepřibírala. Těhotenství jsem si užívala, cítila se skvěle... Proto, když jsem na kontrolním UZ ve 32tt slyšela větu :“ Miminko je menší o 3 týdny, bohužel vám nefunguje placenta tak, jak by měla, musíte do nemocnice“, nevěřila jsem vlastním uším, zdálo se mi, že se to snad ani neděje mně… Můj brouček, který mě kope, se kterým zažívám přes 8 měsíců pocity štěstí, se přece nemůže cítit špatně… Zavolala jsem manželovi a jeli jsme do Fakultní nemocnice v Ostravě- Porubě. Pořád jsem jen brečela a měla strašný strach, ptala se miminka, proč jsem selhala, proč se mu u mě nelíbí… Dostala jsem kortikoidy na uzrání Kubíkových plic a čekala. Denně jsem chodila na doppler (UZ, který zjištuje průtoky placentou), sestřičky měřily ozvy… Denně se rozhodovalo, zda už je to na císař, nebo ještě ne… Třetí den jsem cítila, že pohyby slábnou, rovněž doktoři se shodli… a tak se narodil Kubík. Malá vánočka -1230g a 40cm… Rodila jsem císařem ve spinální anestezii, pamatuji si, jak mě sestřička držela na sále za ruku a těšila mě, že vše dopadne dobře. Hrozně moc to pro mě znamenalo, nebyla jsem jen „další případ“… Po narození Kubík plakal, ale znělo to jako mňoukání koťátka. Mohla jsem si ho pohladit, ale byl tak zabalený a já znehybněná, takže jsem jen nahmatala hlavičku a to bylo vše. Pak už jsem jen spala. Na JIP mi nosili zprávy, že Kubík si vede dobře, ale strach jsem měla obrovský,.Řekli mi, že kdyby se nedejbože něco stalo, že by na JIP volali nebo přišli osobně doktoři… Já trnula hrůzou při každém zazvonění telefonu. Byla jsem sama, zoufalá, ale na druhou stranu šťastná, že Kubík už je „venku“, že dostane výživu a budou ho mít pod kontrolou. Manžel za mnou mohl až druhý den, když mě pustili z JIPky, hned jsme se byli na Kubíka podívat. Pamatuju si, že jsem skoro nic kromě strachu necítila… říkala jsem si, teď jsem máma, měla bych to cítit, ale nic… jen strašný strach, aby přežil. Od té doby jsem mohla za Kubíkem kdykoli, bylo to jen přes chodbu, takže jsem to zvládla sama. Zkoušela jsem odstříkat mlíčko, ale byla to bída. Kubík si vedl od začátku hrozně dobře, po 3 dnech mu sundali podporu dechu (CPAP) a dýchal úplně sám. Třetí den dostal žloutenku a musel pod světlo, no a ten pohled mě nevím proč strašně dostal. Brečela jsem a brečela a musela odejít. Asi ten šok, že jsem ho poprvé viděla úplně nahatého, vždy měl aspoň plínku „až pod prsa“, teď byl vidět ten jeho propadlý drobný hrudníček… Každý den jsem se bála trošinku míň, ale kdykoliv jsem stála přede dveřmi na novorozeneckou JIP, trnula jsem strachy, jestli je vše v pořádku. Po 5 dnech mě pustili domů a tak začalo denodenní dojíždění autobusem (bydlím ve vedlejším městě) za Kubíkem, odstříkávání co 3 hodiny i v noci… Mlíčka jsem moc neměla, ale bojovala jsem, aby měl Kubík aspoň něco. Ze začátku mu to stačilo, pak dostával větší dávky, takže dostával i Nenatal. Šestý den jsme za ním šli s manželem a jeho jméno nebylo napsané na dveřích. Málem jsem se složila, že se něco stalo… manžel zachoval duchapřítomnost, zazvonil a zeptal se. Dozvěděli jsme se, že ho přeložili na OPN, takže to byla vlastně výborná zpráva. Důležité bylo, že neměl vůbec žádné problémy, jen rostl a sílil. Přibíral kolem 2 dkg denně, ale občas poskočil i o 5dkg. Po 5 týdnech jsem k němu nastoupila na oddělení, konečně se laktace rozjela naplno a v 6 týdnech jsme si Kubíka přinesli slavnostně domů! Do dvou let byl sledován na neurologii, v 5 měsících jsme začali rehabilitovat Bobath metodou, protože měl hypertonii (zvýšené svalové napětí), v 10 měsících rehabilitaci ukončili… Kubík začal chodit ve 14,5 měsících (12,5 korigovaně), mluvil hodně od ročku, ve dvou letech věty, teď ve 3,5 letech jsme rádi, když na chvíli zavře pusinku.
Když jsem otěhotněla podruhé, od začátku jsem věděla, že riziko, že placenta zase vypoví službu, je velké. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale radost z těhotenství a bezstarostný stav, jsem si neužila ani náhodou. Každou kontrolu jsem trnula, řešila každé kopnutí a nekopnutí… nejraději bych už od začátku byla aspoň ve 35tt. Když došlo na můj mezník – UZ ve 32tt, poprvé jsem nebyla nervozní. Prostě jsem si řekla, že se mi to přece podruhé nestane a basta! Bohužel, v našem případě, blesk dvakrát do stejného místa udeřil. Paní doktorka mi smutně oznámila, že je to zase to samé. Opět neodpovídal o 2-3 týdny, opět odhad váhy kolem kila. Tentokrát jsem to prožívala úplně jinak. Sice jsem samozřejmě brečela, ale nějak jsem si říkala, že už víme, do čeho jdeme, že Kubík to skvěle zvládl, proč by Víteček neměl? Takže opět nemocnice v Ostravě, musím říct, že tam mají skvělý personál, i když bylo nabito, měli doktoři i sestry čas a chuť mi všechno vysvětlit… 5 dní jsem ležela na oddělení porodnice a šestinedělí, naštěstí s maminkami, které čekaly na porod, nebo byly na udržování, ne s těmi po porodu. Snažila jsem se být pozitivní, ale má nálada vždy závisela na výsledku dopplera nebo ozev… Kubík s tatínkem doma, já v nemocnici, tohle mi taky bylo dost líto. Po 5 dnech se stav zhoršil, ale pořád to nebylo na urgentní císař. Přeložili mě tedy na observatoř, tam jsem byla ostře střežená pacientka. Opět se ve mně bily protichůdné pocity – na jedné straně, ať vydrží v bříšku co nejdéle, na druhé straně, ať už je pod kontrolou a já ho můžu hladit. V pondělí už jsem zase cítila, že ozvy slábnou, že to není dobré. Doktoři měli stejný názor, ale měli pro mě nepříjemnou zprávu, na novorozenecké JIP nebyl volný inkubátor, takže mě transportovali vrtulníkem do Hradce Králové (cca 230km od domova). Z vrtulníku mám jen vzpomínku, jak jsem se hrozně bála, jestli stihneme doletět, Vítek se ani nepohnul… Když mě v Hradci napojili na ozvy a UZ a já slyšela srdíčko, byla jsem štěstím bez sebe. Okamžitě jsme jeli na sál a tak se narodil i Vítek. Tentokrát jsem byla v celkové anestezii a po probuzení mi jen řekli, že se Vítek narodil živý a váží kolem kila. Později jsem se dozvěděla, že po narození nedýchal, museli ho prodýchat ambuvakem. Takže můžu být ráda, že jsem byla uspaná, asi bych se strachy zbláznila… V Hradci se o nás taky moc hezky starali, akorát oddělení novorozenecké JIP je v úplně jiné budově než jsem ležela, asi 10 minut rychlé chůze přes park… Já po císaři nebyla nejdříve schopná žádné chůze, takže jsem za ním nemohla. Prý až mi přijde návštěva. Vtipné. Veškerá rodina byla 230km daleko… Manžel přijel až třetí den, musel doma řešit Kubíka a všechno… mezitím mu volali všichni naši známí, já byla bez internetu a telefonicky mě nikdo nechtěl rušit… takže jsem první 2 dny byla odkázána jen na telefonické sdělení z JIPky. Vítek měl problém s nízkým tlakem, i když mi říkali, že se to upraví, brečela jsem jak želva. Říkala jsem si, že tohle Kubík neměl, že je to špatně, že to nebude tak dobré jako u něj… prostě hormony, samota… Naštěstí chlapák zabojoval a měl se k světu. Vážil 1130g a měřil 38cm. Po týdnu mě propustili domů a Vítečka si tam ještě nechali, dokud nebude schopen převozu. Loučení bylo strašlivé, Vítek pořád nechtěl zavřít očka, pořád mě vnímal, já mu říkala, ať spinká, že takhle nemůžu odejít… Byla tam jedna úžasná paní sestřička, která mi ho dovolila na rozloučenou ponosit… byl to skvělý pocit. Od první chvíle jsem mu zpívala, povídala, stejně jako před 3lety Kubíkovi, jsem přesvědčená, že to vnímali. Byla jsem šťastná, že jedu domů, že budu s Kubou, ale kdykoliv jsem si vzpomněla na Vítka, brečela jsem. Laktace se mi rozjela neočekávaně silně, měla jsem spoustu mlíka. Odstříkávala jsem a mrazila, po 12dnech nám Víťu konečně převezli do Ostravy, rovnou na OPN. A pak už to bylo jen a jen dobré. Krásně přibíral, já za ním zase denně jezdila, Kubík už byl ve školce. Po 5 týdnech jsem si k němu šla lehnout a po 6 týdnech… však už to znáte Happyend.
Vítek má už půl ročku, na neurologii byl pochválený, krásně roste… je to taky sluníčko a já věřím, že půjde dál ve šlépějích svého brášky.
Chtěla bych moc poděkovat celému týmu ostravské neonatologie, a taky gynekologie, zejména pak panu dr. Maturovi a Špačkovi, kteří mi celé tohle martyrium pomohli psychicky zvládnout. Hradecké neonatologii samozřejmě patří taky obrovský dík. A v neposlední řadě mému skvělému manželovi a rodině, bez nich bychom to zvládali mnohem hůř.
Maminka Kubíka a Vítka pomáhá prostřednictvím o.s. ZRNKA, projektu BabyKlokánci v Ostravě.
O tom, jak se ji (nám díky vám) daří se můžete přesvědčit tady:
Jé, ty děti znám :-))) Díky moc, Ivi!
OdpovědětVymazat