Mirousek (2400g) a Peťulka (1840g) narození ve 33. týdnu těhotenství


















Vlevo Peťulka, vpravo Mirousek.

Těžko říct odkud bych měla začít. A ani nevím, jestli náš příběh někomu něco dá. Píšu ho vlastně pro sebe – jako velký poděkování všem, kdo se o „králící“ (a o mě) v Písku staral. Vím, že pro ně je to prostě práce. Práce, kterou dělají den za dnem. Práce, do který chodí když jsou šťastní, ale i nešťastní, spokojení sami se sebou , ale i když se jim doma něco nedaří.
Prostě práce jako každá jiná. Ale pro nás – pro ty, kdo jejich pomoc a péči potřeboval – pro nás je jejich práce něco víc. Je to (mnohdy) život zachraňující poslání. Ne vždycky to dokážeme ocenit hned a přímo..A asi málokdo to dokáže říct přímo do očí. Chci tímhle svým příběhem všem poděkovat a sklonit hold jejich práci.

Nevím, odkud začít. Kde najít začátek a při tom všechno nepsat moc ze široka. Ať začnu kdykoliv – vždy bude něco, co bylo před tím a něco, co vynechám. Život je prostě nekonečný veliký příběh.
Od chvíle, co jsem věděla, že čekám dvojčátka – vnitřně jsem pořád čekala, že se něco může stát (tuplem, když polovina mého prvního těhotenství byla provázena krvácením a špiněním a vůbec všelijakýma trablema). Ale kupodivu – dvojčecí těhotenství mi nějak „sedělo“ víc. Všechno probíhalo v klidu a bez problémů.
Ve 30tt mi čekal „velký“ UTZ na genetickém pracovišti. Všechno bylo v pohodě – prckům navážili 2000g +/- 300g každému a řekli nám, že čekáme kluka a „asi taky kluka“. Naše radost byla veliká. Že jsou tak velicí a že je všechno jak má.
Asi po týdnu mi začal bolet zub – nijak tragicky, ovšem musela jsem sehnat nějakého zubaře – můj měl o prázdninách zavřenou ordinaci kvůli přestavbě. Ukázalo se, že pokud nechci jet na pohotovost, že to není jen tak se k někomu „vetřít“. Když se mi to konečně podařilo, zub už bolel opravdu hodně – po vyvrtání mi doktorka řekla, že jsem měla kaz pod plombou a začínající zánět okostnice.
Osobně si myslím, že tohle byl ten „spouštěcí impuls“. Den po odvrtání mi večer v posteli praskla voda. Byla jsem 33+2tt. Nemůžu říct, že bych byla úplně v klidu, ale poněvadž jsem si byla jistá, že „kluci“ jsou v pořádku a dost velicí, navíc kontrakce jsem žádný necítila. Byla jsem vlastně v klidu.

Zavolala jsem si sanitku a ta mne odvezla do nemocnice ve Strakonicích (náhoda byla, že na příjmu byla porodní asistentka, se kterou jsem rodila Mišku). Udělali mi vstupní monitor, napíchli první dávku kortikoidů a zavolali další sanitku, která mne převážela do Písku, kde je neonatologické oddělení.

Takže opět převoz. V Písku mne čekal opět monitor (ve Strakonicích se pořádně nestačil natočit). Sestřičce se pořád nedařilo zachytit ozvy druhýho prcka – jeden prostě byl na tolik dominantní, že druhýho se podařilo zachytit vždycky jen na chvilku. Po nějaké chvíli marného snažení přišel doktor, prohlédl mi a zkonstatoval, že je vyhřezlej pupečník a že se půjde okamžitě na sál. Pak už to šlo ráz na ráz. Svlíkali mě, převáželi na sál, vyplňovali registrační údaje, svolení s operací, jména dětí – vše najednou.
Stihla jsem se akorát zeptat doktora, jestli děti budou v pořádku. Odpověď zněla „jedno určitě“. Rozbrečela jsem se. Tak moc jsem se bála.

Takovej strach, úlek a zděšení jsem nikdy necítila.

Pak mi porodní asistentka řekla, že mne jdou uspat a ať zkusím nebrečet – že to bude i pro mě, i pro děti lepší. Nevím a nechápu, kde jsem v sobě tu sílu našla. Ale přestala jsem brečet. A usínala jsem s myšlenkou, že budeme mít jen jedno miminko. Usínala jsem s pocitem velký prázdnoty a bolesti v srdci. Ale bez slz.
Pak už si pamatuju jen, jak se nade mnou PA sklání a s ní ještě jedna sestřička (ještě na sále) a říká mi, že jsou oba živí!!! Má radost byla nepopsatelná. V mlze mi zůstávají další informace – jako, že máme kluka a holku (????) a pak jejich míry (no, ty jsem nějak nezaznamenala vůbec- jedno skoro dvou a půl kilový a druhý nějak menší?????). Hned jsem znovu usnula. Ale tentokrát zmatená – vlastně nic nevědoucí, ale tak nějak strašně, strašně šťastná....

Králící se narodili před třetí hodinou ranní – takže jsem byla 33+3tt – váhy Mirousek 2.400g a Peťulka 1840g.

Já jsem se probudila o půl páté ráno a sháněla jsem se po mobilu, abych dala Radkovi vědět co a jak (chudák od jedenácti hodin od večera o mně nic nevěděl). Nejdřív jsem se u sestřičky ubezpečovala, že mám opravdu dvě děti. Ale, bohužel, podrobnosti nevěděla. Tož jsem dávala domů vědět hodně rozporuplné informace – že máme kluka a holku a že váží tak nějak ani nevím kolik a kluk, že je Mireček a holčička, že si nepamatuju... :)))) Nicméně – pro mě to byly ty nejkrásnější informace, co jsem mohla předat.

„Králící“ (jak jsem jim začala říkat už v těhotenství a vydrželo jim to do teď) byli hned po porodu převezeni an neonatologické oddělení zaintubováni a uloženi do inkubátorů. Narodili se v pátek brzy ráno a já jsem si počkala na Radka, až za námi přijede a že se půjdeme podívat všichni spolu. Takže poprvý jsem je viděla v sobotu dopoledne. Na JIPce byli jediní. Přes všechny ty věci okolo nebyli skoro ani vidět. Viděla jsem na Radkovi zděšení a strach, cítila jsem, jak ještě pevněji mi držel za ruku. Ale já byla podivně klidná. Prostě mi ani náhodou nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Měla jsem pocit, že všechno špatný už je za námi.

5 dní jsem ležela na gynekologii a za králící pravidelně docházela. Odstříkávala jsem každé 3 hodiny a s každou kapkou kolostra a pak mléka se těšila, že zase budou mít něco ode mě. A že to je neskutečná dřina – to asi vědí všichni, kdo to zažil. Uvítala jsem nabídku sestřiček, že si mohu odstříkávat přímo na JIPce a koukat se při tom na ně – jasně, hned to šlo líp! Jak málo někdy stačí...

Když mne z gynekologie propustili – byla jsem už domluvená, že můžu nastoupit na intramedián. Nejdřív jsem byla na pokoji bez dětí, jen jsem koukala na spolubydlící, která tam měla holčičku a už jen čekaly na poslední gramy k propuštění domů. A dočkaly se vlastně skoro hned. Stejně jsem ale na pokoji moc nepobejvala – když to šlo, chodila jsem na JIP a byla jsem tam. S odstupem času neskutečně obdivuji sestřičky, že mi nevyhodily. Naopak mi v tom všem ještě podporovaly. Odcházela jsem snad jen, když přišli doktoři (krom vizity – to jsem zůstávala).

Na CPAPu byl Míra 3 dny, Peťulka 4. Pak už byli jen v inkubátoru a přidávali jim tam kyslík. Ačkoliv byla Peťulka o dost menší, všichni si jí víc chválili, že je velká bojovnice. A Míra – i když váhou „cvalda“ prostě „zlobil“. Nějak se mu ten rozjezd moc nedařil. Děsila ho skoro každá manipulace s ním. Ale nakonec se ukázalo, že oba jsou pořádní bojovníci.
Šestý den od porodu jsme se na ně šli zase podívat s Radkem. Všechno bylo jako vždycky – sestřička je vyndala a než jsme se my dva vzpamatovali, už byli zavinutí a šup, měl je Radek v náručí. Byl z toho tak nádherně nesvůj. A pak vyšla řada i na mě – ten gejzír citu se nedá vyjádřit slovy. Koukala jsem z jednoho na druhýho. Na ty jejich maličký hlavičky. Na nosánky se sondičkou. Byl to nádhernej, úžasnej pocit. Ještě teď, při vzpomínce na tuhle chvíli se cítím neskutečně šťastná a na měkko.

Vzápětí na to Mirouska vyndali z inkubátoru a Peťulka v něm ještě zůstávala. Oba už jsem měla na pokoji. Mirouska v postýlce, Peťulku v inkubátoru. Už jsem se o oba starala plně já, včetně podávání léků a vitamínů, včetně cvičení vojtovky pod dohledem rehabilitační sestřičky, včetně krmení a koupání. Prostě bylo téměř vše v mé plné režii.
A já si to vychutnávala. Bylo mi teda smutno po Mišce, která byla mezi tím u babičky a dědy a se kterou jsme se celou tu dobu neviděly a ani se nerozloučily, ale byla jsem si jistá, že tam je jí dobře a že králící mi potřebují víc. A nechtěla jsem jí to dělat ještě těžší. I když byla (a je pořád) neskutečně šikovná a rozumná – pořád to byl dvouletej prcek.
Navíc – kdykoliv bych požádala, sestřičky by se o králící postaraly a já jsem se mohla jít třeba projít ven a nebo prostě vůbec dělat, co se mi zachce. Ale mně to stejně nedalo. Chtěla jsem být s nima. Měla jsem prostě pocit, že je nemůžu opustit.

Nejhorší asi bylo krmení. Vůbec jim to moc nešlo. I když byli tak velcí, nějak si ne a ne zvyknout. Sondička pro ně byla jednodušší, než vlastní snaha – pít, byť jen z láhve (o kojení ani nemluvě). Ještě po propuštění nikdo krom mě neuměl Peťulku nakrmit (tím tedy nemyslím sestřičky v nemocnici – jen díky nim a jejich „grifům“, co jsem odkoukala jsem to já dokázala). Prostě to byl boj.

Ale nakonec – dneska by to už nikdo do nich neřek. Budou jim tři roky a jsou naprosto úžasní a skvělí. Motoricky dohnali vrstevníky už někdy kolem roka, kdy jsme i skončili s vojtovkou. A rozdíly už jsou jen takový ty klasický – Peťulka je holčička, je upovídanější, je ráznější a ubrečenější. Míra je zase chlap (ten váhovej rozdíl mezi nima je pořád – Míra je prostě o kus větší a o pár kilogramů těžší) jak má bejt – rozvážnější, vzteklejší, přítulnější.... A až na to, že má od malička problémy a trpí na rýmy a kašel a už rok se mu odsouvá vyndání nosní mandle jsou oba zdraví. Dokonce i Mírův obrovskej strach, co měl už jako čerstvý novorozeně při jakýmkoliv oblékání něčeho přes hlavu nějak postupem času sám vymizel.


Nepřišli na svět zase nijak extrémně brzy. Ani neměli žádné velké obtíže. Ale rozhodně ten start do života jsme měli všichni prímovní díky péči, která se nám v Písku dostala. Díky jejich lidskýmu přístupu. A na to se prostě nedá zapomenout. Nikdy.




... se sestřičkou Mišulkou

Maminka Mišulky, Peťulky a Mirečka velmi aktivně pomáhá prostřednictvím o.s. ZRNKA.

Přímo pro BabyKlokánky se podílí na kompletaci, grafické úpravě, organizaci brožurky "Nečekaná pouť".
Podílí se také na výrobě letáčků: Příběhy v letáčcích

V o.s. ZRNKA zabezpečuje aukce nejenom zrnkáčků na mimiaukci a aukru

Stará se o Fotogalerii ZRNKA, kde si můžete také zakoupit krásné fotografie a přispět tím na některý z projektů o.s. ZRNKA.

Dokáže vytvořit nádherné fotografie, používat skvěle psané slovo, o čemž se můžete přesvědčit na jejím blogu: Lucka73 jede v projektu 365

To není zdaleka všechno, čím přispívá k naplňování potřeb ostatních lidí.
Lucko, děkujeme! Vážíme si toho, co pro ostatní děláš! Přejeme Ti, abys byla v životě šťastná! Tak jako jsi tady Ty pro nás, jsme tady my pro Tebe!

3 komentáře:

  1. lucko.. jsem ráda, že jsem tě na svojí cestě potkala.

    OdpovědětVymazat
  2. Lucko i mě je velkou ctí, že jsem Tě mohla poznat osobně, Tebe i Tvé úžasné děti ...... Díky za to co děláš, jsi neuvěřitelný a naprosto báječný človíček...

    OdpovědětVymazat
  3. Luci i já jsem moc ráda,že jsme se potkaly,jsi človíček s obrovským srdíčkem a tví mrňouskové jsou báječní.Snad budeš mít v životě už jen a jen štěstí.

    OdpovědětVymazat