Poselství, které zde zanechal jeden BabyKlokánek při své krátké cestě na tomto světě, Vám předává porodní asistentka Veronika Chovancová, která u toho mohla být.
Děkujeme!
Přepis textu, níže.
Věčná nadějeTady můžete kouknout na Veroničin blog: Světluščina duše
Přepis textu:
Vteřina života a věčná naděje
(Aneb poselství jednoho BabyKlokánka)
13.8.2010
Rodič
Vteřina života - TEĎ... proč tak najednou - teď a tady je všechno úplně jinak.
Svět se zatočí, točí se dále, točí se stále a nelze zastavit.
Proč?
Najednou je tady život, ale úplně jiný - neuchopitelný, tak křehký, tak vzdušný, tak drobounký...
Zastavil se čas a my s ním...
Jen koukáme a nemůžeme nic udělat...
Dítě
I přesto, jak mě vidíte, koukněte jaká síla ve mně dřímá, chci žít, rozhodlo jsem se...
A jak vlastně na to?
Ještě jsem nedostalo všechny instrukce a všechnu výbavu na cestu životem...
Tak koukám na vás v tom novém světě s nadějí, doufaje, že právě vy mi můžete pomoci.
Připadáte mi jak andělé, víly a skřítkové pobíhající kolem mě a starající se o mé potřeby.
Je mi s vámi tak hezky, tak kam bych utíkalo...
Ležím na něčem prazvláštním a pozoruji vaše pokyny... nádech, výdech, nádech, výdech... učím se, zkouším... je to dřina, moc mi to nejde, samo to nezvládnu... ještě je na to brzy...
Dostávám od vás náhradní výbavu, ale poznávám, že to není ta pravá...
... jsem rád však i za ni...
Mám výbavu a vy mě opouštíte. Proč? Najednou jsem tak samo...
... kde to jsem, copak se děje, copak se bude dít, jak dlouho tady budu, ptám se...
Pravidelně se ke mě vracíte a hýčkáte mě, ale když tady nejste, je mi smutno a prázdno...
Schoulím se proto z povrchu těla hlouběji ke své duši, do bezpečí a vyčkávám na tu správnou chvíli...
Chci přece žít... a co že to vlastně znamená?
Žít znamená dotýkat se,
žít znamená podívat se,
žít znamená slyšet libý hlas mámy, který znám z dělohy.
Slyším to volání, abych tu zůstalo,
nechám se vámi přesvědčit.
Dotyky a láska mě odpoutává od přístrojů, těch všech pomůcek kolem mě...
Cítíím se připoutáno...
Mám chuť vzlétnout za vámi, když jsem samo...
Mám chuť vyletět a obejmout vás, políbit, projevit lásku...
Ale to nejde udělat, nemůžu vyletět.
Kdybych tak učinilo, kdybych vyletělo, zmizelo by všechno to, co mám - mé tělo, které by mi tohle všechno umožnilo opravdově. Zmizela by veškerá naděje. Nic by nezbylo, jen prach...
Kdybych vyletělo, stejně byste mě neslyšeli, neviděli, necítili...
Musím počkat, říkám si, nic jiného mi nezbývá.
Vydávám se tedy s vámi na dlouho cestu a trpělivě čekám, až přijde ta chvíle...
Ta chvíle, kdy odhodíme v dál všechny pomůcky, všechny starosti a já vás budu moci obejmout...
Najednou otevírám oči, jako by končil jeden sen... a ten přechází v další, skutečný sen, přechází ve splněné přání... podívám se na vás a běžím za vámi, objímám vás... konečně... konečně cítím vaši lásku...
Stálo to za to, ale bez věčné naděje bych to nezvládlo...
Viděli jste už věčnou naději? Já ano a posílám vám ji, abyste na ni nikdy nezapoměli.
Září hluboko v našich srdcích, aby rozehřála naše duše.
Miluji vás.
A tak věčná naděje je tady napořád...
Pro vás milí rodičové i zdravotníci od jednoho babyklokánka a ode mě.
Přišlo to ke mně po hlubokém prožitku a spojení s ním.
Přeji vám hodně síly a neutichající teplo vašich srdcí.
(Aneb poselství jednoho BabyKlokánka)
13.8.2010
Rodič
Vteřina života - TEĎ... proč tak najednou - teď a tady je všechno úplně jinak.
Svět se zatočí, točí se dále, točí se stále a nelze zastavit.
Proč?
Najednou je tady život, ale úplně jiný - neuchopitelný, tak křehký, tak vzdušný, tak drobounký...
Zastavil se čas a my s ním...
Jen koukáme a nemůžeme nic udělat...
Dítě
I přesto, jak mě vidíte, koukněte jaká síla ve mně dřímá, chci žít, rozhodlo jsem se...
A jak vlastně na to?
Ještě jsem nedostalo všechny instrukce a všechnu výbavu na cestu životem...
Tak koukám na vás v tom novém světě s nadějí, doufaje, že právě vy mi můžete pomoci.
Připadáte mi jak andělé, víly a skřítkové pobíhající kolem mě a starající se o mé potřeby.
Je mi s vámi tak hezky, tak kam bych utíkalo...
Ležím na něčem prazvláštním a pozoruji vaše pokyny... nádech, výdech, nádech, výdech... učím se, zkouším... je to dřina, moc mi to nejde, samo to nezvládnu... ještě je na to brzy...
Dostávám od vás náhradní výbavu, ale poznávám, že to není ta pravá...
... jsem rád však i za ni...
Mám výbavu a vy mě opouštíte. Proč? Najednou jsem tak samo...
... kde to jsem, copak se děje, copak se bude dít, jak dlouho tady budu, ptám se...
Pravidelně se ke mě vracíte a hýčkáte mě, ale když tady nejste, je mi smutno a prázdno...
Schoulím se proto z povrchu těla hlouběji ke své duši, do bezpečí a vyčkávám na tu správnou chvíli...
Chci přece žít... a co že to vlastně znamená?
Žít znamená dotýkat se,
žít znamená podívat se,
žít znamená slyšet libý hlas mámy, který znám z dělohy.
Slyším to volání, abych tu zůstalo,
nechám se vámi přesvědčit.
Dotyky a láska mě odpoutává od přístrojů, těch všech pomůcek kolem mě...
Cítíím se připoutáno...
Mám chuť vzlétnout za vámi, když jsem samo...
Mám chuť vyletět a obejmout vás, políbit, projevit lásku...
Ale to nejde udělat, nemůžu vyletět.
Kdybych tak učinilo, kdybych vyletělo, zmizelo by všechno to, co mám - mé tělo, které by mi tohle všechno umožnilo opravdově. Zmizela by veškerá naděje. Nic by nezbylo, jen prach...
Kdybych vyletělo, stejně byste mě neslyšeli, neviděli, necítili...
Musím počkat, říkám si, nic jiného mi nezbývá.
Vydávám se tedy s vámi na dlouho cestu a trpělivě čekám, až přijde ta chvíle...
Ta chvíle, kdy odhodíme v dál všechny pomůcky, všechny starosti a já vás budu moci obejmout...
Najednou otevírám oči, jako by končil jeden sen... a ten přechází v další, skutečný sen, přechází ve splněné přání... podívám se na vás a běžím za vámi, objímám vás... konečně... konečně cítím vaši lásku...
Stálo to za to, ale bez věčné naděje bych to nezvládlo...
Viděli jste už věčnou naději? Já ano a posílám vám ji, abyste na ni nikdy nezapoměli.
Září hluboko v našich srdcích, aby rozehřála naše duše.
Miluji vás.
A tak věčná naděje je tady napořád...
Pro vás milí rodičové i zdravotníci od jednoho babyklokánka a ode mě.
Přišlo to ke mně po hlubokém prožitku a spojení s ním.
Přeji vám hodně síly a neutichající teplo vašich srdcí.
Porodní asistentka Veronika Chovancová, Frýdek-Místek
0 komentářů:
Okomentovat