Tomášek (2700g) narozený ve 35. týdnu těhotenství

TOMÁŠEK A NAŠICH 17 DNÍ

Náš příběh začal 20.6. 2009 v turnovské porodnici. Předesílám, že první 2 děti jsem zdárně přenášela až k úctyhodným 4100 g, takže jem se chystala na dalšího obříka. Z práce jsem přešla na MD a těšila se na krásných nejméně 6 týdnů do porodu, sedánky s babincem, chystání výbavičky, prostě užívání si klidu než se mimčo narodí. Tolik mé plány. Užívala jsem si opravdu ráda, celé 4 dny. Ve 35. týdnu mi v noci odtekla plodová voda a od té chvíle jsem byla v lehkém šoku. Po příjezdu do porodnice mi doktor vysvětlil, že se miminko musí narodit nejpozději do 12-ti hodin od odtoku plodové vody. Zároveň mě uklidnil, že v tomhle týdnu už jsou děti naprosto v pořádku, že mimčo bude jen o něco menší, jinak ale není důvod k obavám. A tak jsem dostala nějaké injekce, kapačky a v 9:45 přišel náš Tomášek na svět. Ještě cítím jeho hebkou, horkou kůži. Měla jsem ho na malou chvilku na břiše. Celou dobu, kdy ho vedle, pod dozorem novopečeného tatínka ošetřovali, Tomís křičel a já štastne poslouchala. Křik pomalu utichl, doktor se divil, kdeže s tim miminkem jsou tak dlouho, že my už jsme dávno hotoví a připravení na chování. Tomíska mi přinesli, takovej uzlíček v plínce. Divně chrčel, myslela jsem, že si namohl hlasivky tím divokým křikem. Sestřička mi řekla, ať si ho na malinkou chviličku pochovám, protože ho musí odnést do inkubátoru, zahřát. A že k prsu přiložíme později, až se mimčo zklidní. Klidně jsem si schrupla, spokojená, vždyť to naše velký překvapení nakonec dopadlo dobře. Porodní váha 2700 g je krásná. Svět nám ležel u nohou. Přešla jsem na pokoj a protože od porodu uplynuly víc než 2 hodiny, začala jsem se shánět po Tomáškovi. Nutně jsem ho chtěla přiložit k prsu a vůbec, mít ho už u sebe. Počítat prstíky, dotýkat se ho. Dveře se otevřely, ale místo Tomíska vešla dětská lékařka a řekla mi, že miminko má potíže s dýcháním, tudíž ho budou převážet do Liberce. Beze mě, prý se uvidí - buď to bude na den nebo když na dýl, převezou mě za ním. Okamžitě jsem volala příteli, že se něco děje. Během 10-ti minut byl u mě. Akorát včas, aby viděl, jak Tomáška lékař ze záchranky intubuje, připravuje na převoz a odnáší dlouhou chodbou pryč. V tu chvíli jsme nebyli schopni ani mluvit, jen jsme se drželi za ruce. Počítali jsme minuty, abychom mohli včas zatelefonovat do Liberce a ujistit se, že převoz proběhl v pořádku (bála jsem se bouračky, od této chvíle jsem se pořád jen bála). Nějak jsem přečkala den, kolem mě štastné maminky s uzlíky a a já jen závistivě zírala na ty jejich vozíčky a spící broučky a utíkala se vybrečet do polštáře. Druhý den ráno jsme volali do Liberce, prý stav stejný a protože byla neděle, nikdo nám o Tomáškovi pořádně nic neřekl, že máme volat znovu v pondělí. O mě nebyla ani řeč, pořád jem nechápala, jak je možné, že nejsem s ním a že ho nemůžu kojit. Jojo, teď vím, že po jednom dni dítě jíst nepotřebuje, věděla jsem to i před tím, ale tou dobou fakt ne. Můj mozek se přepl na jakéhosi autopilota, který mi zúžil pohled na svět, na řekněme 30 stupňů. V pondělí za mnou přišel pan primář a oznámil mi, že mě propustí, sice dřív než by měli, ale že je to pro mě jediná cesta jak vidět malého. Jeďte za ním, říkal mi a já ho objímala a zase brečela. Rychle jsem volala příteli, překotně balila tašku a utíkala do auta. Věděli jsme o Tomáškovi jen to, že má problémy s dýcháním a že mu dělají nějaké testy, nic víc. V Liberci už na nás čekal doktor Kuchař z neonatologie, mile nás přivítal a vyzval nás, abychom se posadili. Využila jsem chvilky, kdy se nadechoval a hned spustila, že chci být s Tomáškem na pokoji sama, pokud je to možné a že ho musim okamžitě, ale opravdu okamžitě přiložit k prsu. Doktor se na mě podíval a řekl, že to asi nepůjde. O kojení nemůže být ani řeč, protože Tomášek není schopen sám jíst, že vlastně není schopen sám ani maličko dýchat. A pak padlo jméno jeho diagnózy, RDS syndrom. Zjednodušeně řečeno, tento syndrom dechové tísně se často vyskytuje u nedonošenců pod 1500 g. Ale některá miminka v bříšku si vývoj plic nechají až úplně na konec, v naší republice tak 1-2 ročně. No a to se přihodilo našemu Tomískovi, paradoxně jeho váha v tu chvíli byla spíš přítěží. Nedozrálé plíce to "velký" tělo prostě neudýchaly. Vůbec jsem to nechápala, přece po porodu nejenže dýchal, ale i křičel, tak co se stalo? Doktor mluvil a mluvil, docela věcně a jasně, jen na otázku ohledně prognózy moc nechtěl slyšet. Prý bude ten první týden kritický, ale pokud vše půjde jak má, snad bude náš malý za 2-3 týdny vypiplaný. Domluvili jsme se, že budeme fungovat ze dne na den, že každé ráno doktoru zavoláme, aby nás informoval o předešlém dnu. A že smíme za malým jezdit, návštěvní doba 15 - 17 hodin. Ještě jsem dostala varování, abych se nelekla všech těch hadiček a přístrojů, až Tomíska uvidíme a už jsme šli za ním. Před vstupem na oddělení neonatologie jsme si museli nasadit návleky, převléknout se do pláště, vydrbat a následně vydesinfikovat ruce. Po pár dnech jsme si zvykli, ale tu první návštěvu na mě doléhala i tahle drobnost, nic nebylo takové jako v mých představách. No a potom jsme otevřeli dveře a šli chodbou. Po straně byly několikery otevřené dveře do jednotlivých místností s miminky. Nejdřív s průsvitnými lůžky, pak s inkubátory, kolem nás bylo příšeří a relativně ticho. Já koukala na všechna miminka a srdce křičelo, vždyť já bych svoje dítě mezi ostatními během chvilky nepoznala! Sestra nás dovedla až na konec, do poslední místnosti. Tam byl "naštestí" jen jeden inkubátor, s našim krtečkem. Ještě jsme dostali upozornění, abychom neotevírali inkubátor, že ho zatím nesmíme ani hladit a už jsme zůstali s Tomískem sami. Nemohla jsem od toho chomáčku odtrhnout oči, zkoumala jsme každý milimetr jeho tělíčka (teda toho mála, co bylo pod přístroji, hadičkami a dečkou vidět). Později pro nás sestra přišla znovu, poučila mě co mám dělat, aby se mi vytvořilo dost mlíčka, jak odsávat, uchovávat a přivážet mlíčko, dala mi s sebou sterilní miniskleničky a jeli jsme domů. Po těch dvou dnech , kdy jsme Tomáška neviděli a neměli o něm takřka žádné informace, jsme byli nabiti emocemi, dojmy, informacemi. No a už jsme v podstatě žili každodenně jen dvěma záchytnými body: v 10 hodin ráno telefonát lékaři, po 14-té hodině cesta za malým Tomáškem. Já začala mlíčkovat, Tomísek zatím dostával jen glukózu a tak jsem mlezivo i další mlíčko mrazila. Během pár dní jsem pochopila, jak to na neonatologii "funguje", že úplně na konci jsou ty nejvážnější případy a když se miminkův stav zlepší, postoupí do další místnosti, blíž k východu, a pak zase do další. Tolik jsme toužili po přesunu! 4. den jeho života jsme ho směli v inkubátoru hladit. Nemohli jsme se toho nabažit a přitom jsme úzkostlivě sledovali přítroje, aby jsme Tomáškovi dovnitř nepustili příliš chladnějšího vzduchu. Tolik jsme se o něj báli. Další den jsme "postoupili" do druhé místnosti a 6. den začal Tomísek sám přidýchávat. Od té chvíle už to bylo jen lepší a lepší. Brzy mu odpojili respirátor a měl vedle sebe jen kyslíkovou masku. To když se občas zapomněl a přestal dýchat. Když mu bylo 10 dnů, poprvé jsme viděli celý jeho obličej, žádné přístroje, žádné zavázané oči.. A taky dostal poprvé oblečení, námořnický bodýčko.

První bodýčko

Byla jsem na něj hrozitánsky pyšná. 12. den jsme se při ranním telefonátu dozvěděli, že jsme přesunuti do další místnosti a hlavně: bez inkubátoru! Týjo, tenhle den byl pro nás obrovsky důležitej. A naše milovaný miminko si pro nás připravilo další překvápko, když tohle první doktor prozradil. Když jsme odpoledne přišli, nespal, koukal se na nás obrovskýma modrýma očima. Sice tak minutu než usnul, ale koukal, poprvé jsme viděli jeho otevřené oči, jeho pohled.

První pohled

To on na nás broučínek čekal, až za ním přijdeme. O dva dny později další pokrok, to už byl na spadnutí můj příjem na oddělení (abychom se naučili kojit a vůbec spolu být, než ho propustí) a já se se setrou domlouvala na termínu mého nástupu. Jojo, tlačila jsem na pilu a chtěla dřív, sestra mi ale vysvětlovala, že to nechtějí uspěchat, že i tak se Tomášek klube rychle, vzhledem k jeho diagnóze. A že jakmile se o nedonošence začnou starat maminky, tak se těm dětičkám daří hůř, protože veškerá péče trvá mnohem dýl a děti potřebují maximum klidu. Teda, to se mě trochu dotklo, nechtěla jsem poslouchat, že až bude Tomášek se mnou tak mu bude hůř. Namítla jsem tedy: "No ale pochopte, zase i Vy nás, vždyť ho vidíme jen 2 hodiny denně a to celou dobu spí, vždyť mu jsou 2 týdny a já ho ještě nikdy nedržela v náruči". Sestra překvapeně opáčila: "Ne? No tak si tamhle sedněte a nate." a už mi podávala ten náš poklad do rukou.

První chování

Seděla jsem, koukala na něj, přítel mi utíral ty obr slzy, aby nekapaly na našeho syna. Jedna slza přesto dopadla na jeho čelíčko, pozdrav, křest. Byla to úplná smršť pocitů, musim přiznat, že jsem se i zlobila a dodneška zlobím, protože jsem ho možná mohla držet už dřív, že to možná šlo. Já vím, naše cesta trvala jen 17 dní a já jsem za to skutečně vděčná, ale zkuste si rozpočítat 17 dní na minuty. Já prožila každou z nich zvlášť a ty, které jsme směli strávit s našim synem, jsou pro mě dodnes vzácností. Potom už to bylo docela veselé. Zakrátko jsem nastoupila do nemocnice. Nebyla jsem u něj pořád, ale chodila jsem za ním každé 3 hodiny (plus tu odpolední návštěvu) a starala jsem se o něj jen já sama.
A potom přišel ten den, kdy jsme si malého přivezli domů. V tichosti, žádné ovace, teda příbuzní a známí věděli, ale my jsme byli jen pro sebe a pro něj.
Tímto bych chtěla moc poděkovat dr. Kuchaři z liberecké neonatologie. Celou dobu se o nás staral vzorně. Při propuštění jsme měli dlouhý rozhovor. Doktor mě informoval o všem, co se doposud s Tomáškem dělo i o dalších krocích, o doporučeních pro další vyšetření, o tom, že k němu budeme nadále docházet do poradny, odpověděl na moje otázky. Byl velice přímý a ochotný a já mu jeho přístup nezapomenu. Tomáškovi bude za pár dní 10 měsíců a až na jednu drobnost je to naprosto zdravý, chytrý smíšek, naše štestí. No a já. Já se s tim zážitkem pořád nějak srovnávám. Nemám odvahu přečíst si jediný článek týkající se vlivu porodu a následné doby na celý život člověka. Za chvíli se Tomík vzbudí a mě po tisící prolítne hlavou jak vzácné je, že ho smím pohladit, jen tak.