První dopoledne tatínkem
Tak už jí máme, semlelo se to ale o něco dříve, než jsme čekali. Středa 18:00 pravidelná kontrola, ultrazvuk a vzápětí slova doktorky: "Musíte ihned do porodnice, zařídím, ať tam na vás čekají". Šok? Ani ne, říkal jsem si, doktorka přehání a byl jsem rád za tuto "přehnanou" péči. Příjezd do porodnice, kde nastal menší shon, už asi všichni odpočívali, je přece večer.
Natočení monitoru miminka. "Manželku si tu necháme, máte připravenou výbavu pro mimčo?" věta, která ve mně vzbudila menší úsměv, protože přece rodíme až za 10 týdnů. "Tady máte oblečení, pojďte na pokoj a manžel vám zatím zajede pro osobní věci, minimálně hodinku se nic dít nebude, nebojte, to stihnete." Chovají se ke mně jako k nastávajícímu tatínkovi. Asi profesionální deformace sestřičky, říkám si. Tipuji na nějaký nepřesný stroj, co jim ukázal nějaké blbé čísla. Příjezd domů, naházení všeho co používá manželka v koupelně plus ručníky do tašky a odjezd zpět do porodnice. Příjezd do porodnice. Na chodbě potkám doktorku a ptám se co se tedy děje. "Miminko musí určitě ven, v bříšku se mu nedaří, budeme řešit jak to provedeme, každopádně zítra nebo pozítří se tak stane. Budeme se snažit, aby to bylo co nejpozději až miminku dozrají plíce, maminka už proto dostala injekci" První nezvratná, hmotná zpráva o injekci mě trochu přizemní. Už to není jen konstatování, že něco asi. Už to je čin. Bude to mít důsledek. Pocit se mění, co teď? Vedou mě na pokoj za manželkou, utěšujeme se, že to bude fajn. Před půlnocí jedu domů s tím, že v 8.00 hod. ráno mám přijet, bude se rozhodovat.
Příjezd v 7:30 hod. Nic se nerozhoduje, jen uvítací informace: "Bude to dnes dopoledne, teď pojedeme na ultrazvuk, kde zjistíme případné problémy miminka, aby se na oddělení na miminko připravili." Na ultrazvuku není nic moc vidět, přehlednost špatná, plodová voda prakticky žádná. Pomůžou minulé záznamy v notebooku. Ještě, že jsme si chtěli natočit každý ultrazvuk na DVD. Před deseti dny celkem OK, před 5 týdny zcela OK. Včera a dneska úplně špatné. Miminko má ale všechno, co má mít. Příjezd na pokoj, začínáme vyplňovat papíry, jméno holčičky - chci alespoň potěšit manželku, píšu její favoritku. Jméno chlapečka – copak čekáme chlapečka? haha.. napsat musíme, rychlé rozhodnutí. Jeden dědeček Pavel, druhý dědeček Pavel, na posteli Pavla - píšu Pavel... Přibíhá sestřička: "Jedeme... Papíry dopíšete pak". Dopisuju ve stoje, předávám, odjíždíme, nestíhám se s manželkou rozloučit..
"Tady se postavte, tento sál je připravený pro miminko, vedlejší je pro maminku, zavoláme Vás..." Stojím před prosklenými průsvitnými dveřmi sálu pro miminko. Uvnitř klid, zatím tam není nikdo. 30 min. se nic neděje. Přicházejí žákyňky. Vcházejí dovnitř, staví se, aby nepřekážely, zavírají dveře. Čekám, adrenalin, pocity strachu o manželku, zima, opakované návaly slz zaháněné myšlením na něco hezkého. Jezdí kolem sestřičky, nechci vypadat jak slaboch. Docela se mi to daří. 9:30 hod. najednou frmol, něco se tam děje. Minuta, ani ne, otevírají se dveře, sestřička: "Pojďte se podívat". Úleva, kdyby se něco nepovedlo, určitě by mě nevolali. Vcházím
dovnitř, od dveří 3 metry k hloučku, doktor a sestry. Na stolečku položené něco drobného, na dálku nejde rozpoznat. Doktor ráno na ultrazvuku říkal: "Připravte se, že to bude velmi malé miminko". Byl jsem připravený, smířený, viděl jsem to už i v televizi, nemůže mě to překvapit.
Tři kroky stojím a koukám. Hrklo ve mně. Velmi malé - slabé slovo. Spíše miniaturní, nebo kapesní, holátko, malé štěňátko, růžový miniaturní uzlíček, co kouká, co že se to děje. Hlavička na mě kouká a mrká a zbytek tělíčka je někde v mikrotenovém pytlíku, nebo v čem to je zabalené. Trošku se to hýbe a doktor s ním dýchá balónkem. Zvládnu jen: ".. a co manželka?
"Manželka je v pořádku, bylo to bez komplikací, miminko i trošku kvíklo a má tendenci samo dýchat". Dobré zprávy, připravovali nás na horší. "Zvážíme ho prosím" řekl doktor House, jak jsem si pojmenoval primáře neonatologie. Sympatický a lehce extravagantní chlápek na to, že je to doktor. Probleskne mi hlavou kilo, snad i více. Z tabulek si pamatuji 30. týden/ 1250 gramů. "620 gramů" ozývá se sestřička. Šok podruhé, tak tohle už fakt není prdel. Odcházím stranou, nechci překážet. Miminko vzápětí berou a odnášejí někam jinam. Mám počkat opět na chodbě, až přivezou manželku. Čekám...
Raději si zapisuji do telefonu váhu miminka, určitě bych to zapomněl. Z místnosti, kde jsem byl, si pamatuju jen miminko, nevybavuji si tváře, počet lidí, vybavení. Dalších 30 min... Vychází sestřička: "Už se probouzí, povezeme jí..." Otvírají se dveře, pomáhám s postelí, skláním se nad manželkou a říkám 100x připravovanou větu: "Pajínko, máš holčičku". řeknu to rozklepaným hlasem. Odpoví mi velmi tiše: "Já vím, ale nemůžu mluvit..."
Jedu s ní na pokoj, sestřička mě vyhazuje, "Ted jí nechte spát"
Jdu zjistit, kde leží Laurinka, říkali ráno, že bude někde v prvním patře na konci. Nacházím to docela snadno.
Zazvoním..."Přijďte až za 1/2 hodiny, teď ji připravujeme" Jdu počkat do auta. Je 10:30 hod. Co teď? Asi oznámit tu novinu rodičům, tedy čerstvým babičkám a dědečkům. Píšu SMS, dělá se to tak přece, nějak šetrně ale, humor asi není namístě, krátce, výstižně a hlavně hned větu, že jsou
obě v pořádku. Brečím u toho, konečně jsem sám, dopisuju, ať nevolají, že zavolám odpoledne, teď bych stejně nemohl mluvit. 11:00 hod., jdu zpátky k Laurince, jsem v pohodě. "Oblečte si plášť, návleky a pojďte dál". Konečně ji vidím celou, není to tak strašné, je hezká, zdá se mi větší,
než před hodinou (asi zvyk už). Doktor House ji drží za ruku, tedy se snaží ukazováčkem rozevřít její dlaň. Říká, že je šikovná, že dělali ultrazvuk a testy a že se zdá, že je vše v pořádku. Můžu si jí pohladit. Umýt ruce mýdlem, desinfekce, myju si ruce tak, jak vídávám ve filmech, sestřička nic
neříká, asi je to tak správně. Pohladit.. no jak, ale. Dělám to, co doktor, snažím se ji dát prst na dlaň, zareaguje, cukne sebou, zvedne druhou ručičku. Dýchá za ní pumpa, prý preventivně.
Dostávám informace od sestřičky, chtějí, abych jim donesl plenky, vlhké ubrousky, Říkají mi, kde to seženu. Dostávám vizitku, můžeme se přijít kdykoliv na Laurinku podívat a kdykoliv zavolat. Na inkubátoru je přilepený štítek: Laura G....... Nedokážu pochopit, že je to ten človíček, na kterého jsme čekali a že už má jméno a příjmení. Vůbec se necítím jako taťka. Připadám si jako někdo, kdo přišel očumovat inkubátor. Odcházím s pocitem respektu k sestřičkám a k životu, jdu raději po schodech, nechci někoho potkat ve výtahu. Vracím se za manželkou, ta se mezitím probrala, takže vnímá, znovu ji říkám, že máme holčičku a že je nádherná. Manželka se snaží usmát, moc jí to nejde. Je jí špatně. Musím odejít a nechat ji spát, sestřička se netváří vlídně.
Slíbím, že přijdu kolem druhé odpoledne.
Odcházím z porodnice chvilku před polednem. Hledám budovu se zdravotnickými potřebami. "Máte plenky pro novorozence a vlhké ubrousky?", ptám se. "Kolik váží miminko?", ptá se. "620 gramů", odpovídám. Nijak ji to nepřekvapuje. "Máme novinku - malinké plenky pro miminka do 800 gramů". Beru jedno balení, je jich tam 30, to snad bude stačit. Podobnou velikost má kartónek kapesníčků. Kupuju i ubrousky. "Ať vám roste", popřeje s vlídným úsměvem paní prodavačka.
Odcházím do práce... pracovat nejde... Těším se na odpoledne... čeká nás 90 až 120 dnů, než si Laurinku odvezeme domů... klep..klep..
Část boje Laurinky s jejími rodiči můžete shlédnout tady: Laurinka - rozloučení s nemocnicí
0 komentářů:
Okomentovat