Tak už jsou to dva roky, co vykoukli na svět.
Kubík (A -
A jak to vlastně všechno bylo?
První měsíce po narození (vypráví Kubík a Anetka):
Hrozně moc jsme pospíchali, a tak jsme se narodili už v 26. tt. A to ještě před porodem ležela maminka 7 týdnů v nemocnici. Měli jsme velké štěstí, že maminku stihli převézt do ÚPMD v Podolí.
Když jsme se vyklubali, hned nás umístili do inkubátoru. Samozřejmě jsme měli problémy s dýcháním, tak nám pomáhaly přístroje. Anetka si vedla lépe, byla na UPV jen 7 dní, to já s přestávkami 28 dní. Mezitím byl CPAPík. Anetka také první týden prodělala oboustranný pneumotorax a infekci, ale potom, šikulka, už žádné vážné problémy neměla.
Maminka s tatínkem za námi chodili každý den a nosili nám mlíčko. Moc nám chutnalo a krásně jsme přibírali. Také se nám líbilo, když nás hladili a klokánkovali. No já jsem do toho dost zlobil a vztekal se, tak jsem někdy nemohl ani ven z domečku. To dýchání mi dělalo problémy a také jsem si prožil 2 infekce, zápal plic a krvácení do mozku. Nakonec mi museli nasadit kortikoidy, aby se mi plíce rychleji vyvinuly. Krvácení se samo upravilo, zůstaly mi po něm cystičky, ale i ty nakonec zmizely. Ségru po měsíci na RESu přestěhovali na JIP a mně se po ní stýskalo. Tak jsem se moc snažil a za pár dní jsem šel za ní. To byla pro maminku a tatínka moc dobrá zpráva.
A teď nechám vyprávět Anetku.
Na JIPu jsem zkoušela dýchat jen s O2 do inkubátoru, nejprve mi to moc nešlo, musela jsem mít CPAP, ale nakonec jsem to zvládla. Hezky jsem se vyvalovala a papala. Kubíka přestěhovali vedle mě a bylo nám spolu hned veseleji. Poté, co dostal kortikoidy, začal dýchat lépe jak já. Takže měl už jen kyslík do domečku. Ale začaly se mu kazit očíčka. Paní doktorka nás vždy ve čtvrtek kontrolovala, já měla očka v pořádku, ale Kubík ROP I. Bylo třeba, abychom už kyslík vůbec nepotřebovali. A také jsme už chtěli na oddělení, kde by s námi byla i maminka. Když jsme zvládli dýchání a ztloustli, což nám mimochodem nedělalo žádné problémy, tak jsme dostali svoji vlastní postýlku a oblečení. To byla sranda, když za námi přišla maminka a tatínek a mezi inkubátory trůnila postýlka. Nejprve se mnou a za pár dní i s Kubíkem. A pak jsme jeden po druhém šupajdili o patro výše.
Učili jsme se pít z lahvičky a od maminky. Mně to šlo hned, tak jsem papala jen od maminky, zato brácha ne a ne se to naučit. A to už jsme byli tak velcí, že jsme klíďo mohli jít domů, ale on měl pořád sondu v nose jako slon chobot. Zatím jsme byli s maminkou na pokoji a vzájemně jsme si na sebe všichni zvykali. A když Kuba zvládl i to pití, tak jsme po 92 dnech mohli jít domů. Odcházeli jsme týden před plánovaným termínem porodu, s váhou 2890 g Kubík a 3000 g Anetka.
Doma jsme byli zlatíčka. Zpočátku jsme krásně papali a vůbec jsme nezlobili. Také jsme začali s rehabilitací, což se nám fakt nelíbilo. Kubík nakonec musel absolvovat ještě jednu transfúzi v nemocnici, tak jsem tam byla s ním.
No ale nakonec jsme se rozhodli, že maminku a tatínka pozlobíme a začali jsme strašně málo papat. Takže jsme museli zase do nemocnice. Maminka mě i sondovala, abych se vůbec najedla, Kubík baštil jen ve spánku. Umoudřili jsme se až po 8 měsících, když nám maminka přestala dávat tekutou stravu . Jak to bylo husté a ze lžičky, tak nám začalo šmakovat. Jinak se musím pochválit, jsem moc šikovná, Vojtovku jsem cvičila jen 7 měsíců. Když jsem začala lézt a sama sedět, tak mamince paní rehabilitační řekla, že už cvičit nepotřebuji. A teď už mám za sebou i první krůčky. To brácha je pomalejší, ten cvičit musí. Krásně válel sudy, teď se plazí a už se dostal i na kolínka. Očička má bez jakéhokoliv zákroku také naprosto v pořádku.
Jak to tak vypadá, tak nás předčasný příchod na svět nijak špatně nepoznamenal. Rodiče z nás mají radost (i když zlobit také pěkně dokážeme). Líbí se nám tady - maminka s námi chodí plavat, vozíme se v kočárku, lumpačíme spolu, prostě paráda.
V roce korigovaně (vypráví maminka):
Každý z nich je úplně jiný. Kubík je veselý pohodář, smíšek, nemá problém s cizími lidmi, je pro každou srandu. Rád se mazlí a chová. Umí paci-paci, pá-pá, ukáže, jak je veliký, hází kouličky do správného otvoru. Zase ale na druhou stranu dokáže být pěkný mamánek. Anetka je opatrnější, hned tak někdo se jí nezalíbí, směje se, jen když ji pořádně zlechtáme. Ale zase je mnohem samostatnější. Nerada se mazlí, to pro ni nic není. Zato zbožňuje tancování s tatínkem, ale ne žádné vypalovačky, pouze ploužáky:-) Nerada dělá cokoliv na povel, ale jinak je velmi vynalézavá.
Co se týká motoriky, tak tam jasně vede Anetka, která už chodí. Což také znamená, že ji pan Dr. Straňák z neurologie vyškrtl z evidence. Kubík za ní pokulhává, ale zase se jí snaží ve všem dohnat, takže pevně věříme, že chodit začne také brzy. Zatím leze, stoupá si, obchází nábytek. S ním ještě cvičím 3x denně jednu pozici Vojty.
A jejich záliby? Oba rádi zahradničí, což znamená hrabání v květináčích a trhání listů kytkám, rádi plavou a potápí se, vymýšlejí lumpárny, vyndávají ze šuplíků věci (už se jim podařilo rozbít brýle, Kubík se u toho pořezal a Anetka si chtěla pochutnat na střepu). Fascinují je kabely a elektrické zásuvky všeho druhu. No a Anetka se nemůže vynadívat na reklamy. To si vždycky stoupne před televizi a hypnotizuje ji.
Naštěstí moc nemarodí, teda Anetka vůbec (nepočítám zvýšenou teplotu, kterou měli asi 3x po dobu 2 dní a rýmu, která byla jen jednou). Kubík měl déletrvající kašel, který nakonec přešel do zánětu průdušek a pár oparů na rtech. Uvidíme, jak zvládnou podzim a zimu. Přece jen je nijak neomezujeme, mezi ostatní děti chodí. Od 9 měsíců s nimi chodíme i na kojenecké plavání.
Takže shrnuto, podtrženo, Anetka je jako donošené dítě bez jakýchkoliv problémů a potřeby nějakého zvláštního sledování. Kubíka sleduje ještě Dr. Zobanová, očka jsou naprosto v pořádku, takže teď se jde ukázat v roce a půl. A na neurologii má přijít, až začne chodit.
Od narození se jim podařilo 10x zvýšit svoji porodní hmotnost. Anetka vážila 800 g , nyní má 8360 g . Kubík měl 950 g , nyní má 8700 g .
I přes nepříznivý start do života si vedou velmi dobře. Myslím, že málokdo by hádal, že byli velikostí do dlaně. Teď jsou to moc šikovné děti.
Od roku do roku a půl korigovaně:
Z Anetky se za půl roku stala neskutečná srandistka a dokonce se už sama běží, ba přímo letí pomazlit. Zato Kubíkovi stačí, že nevidí maminku jeden den a další 3 týdny brečí pokaždé, když jsem třeba jen vedle v místnosti. Každopádně je s dětmi sranda, ale také spousta práce. Nejlepší je je pozorovat, jak se kočkují. Anetka umí hezky pusinkovat, tak to zkouší na Kubíka, což se ale zase jemu nelíbí. Užíváme si také spoustu křiku, to když se perou o hračky. Samozřejmě vždycky potřebují zrovna tu hračku, kterou má ten druhý. Pusu tak jako tak nezavřou od rána do večera. Většinou komunikují svojí hatmatilkou, ale už z nich konečně vypadne i pár srozumitelných slov. Anetky nejoblíbenější jsou "ptáček" a "ptáci". A také každého upozorňuje, že si zrovna sedla výkřikem "hačí". Kubík si rád zpívá, hlavně ráno v postýlce, když se vzbudí jako první.
Nemoci se nám také docela vyhýbaly. Akorát Kubík byl v létě 2 dny v nemocnici na infuzích kvůli dehydrataci. Měl virózu, zvracel a pak se přidaly i teploty. Naštěstí bylo po dvou dnech po všem. Jinak celé léto strávily děti v přírodě, jezdily na kole (tedy v cyklosedačkách), na koni, užívaly si v Dobronicích v partě 150 lidí:-) A všechno zvládly bez problémů. Kubíkovi se občas opakuje kašel, ale nic jiného mu při tom není, takže ani nijak zvlášť neupravujeme režim. A vlastně ještě jednou na podzim měli oba lehkou virózu s rýmou.
Od září pokračovali v kursu plavání a výborně se zdokonalili v potápění. Už umí i skákat z okraje bazénu do vody. Plavčo všem vřele doporučujeme.
Anetka jako správná ženská navštívila poprvé kadeřnici a mooooc se jí to líbilo. Prohlížela se v zrcadlech a byla spokojená. Zato Kubík řval a řval.
Na prohlídce v Podolí jsme byli naposledy v září loňského roku a na "výstupní" kontrolu máme přijít až ve dvou letech korigovaně. Takže asi i lékaři jsou s vývojem spokojení.
Abychom si zkrátili zimu a podpořili také trochu imunitu dětí, odletěli jsme v listopadu na 14 dní do teplých krajin. Byla to paráda, svišťové zvládali výlety, koupání v oceánu, rájem pro ně byla písečná pláž, tam se skutečně vyblbli. Náročný byl jen dlouhý let, to se oba nudili a udržet je 5,5 hodiny na klíně pro nás bylo opravdu namáhavé. Ale jinak není třeba se letu ani změny podnebí bát. Bez reakce zvládli i návrat do zimy.
No a teď se dostáváme k tomu, že Kubík začal v prosinci sám chodit. Nejprve si tedy začal stoupat v prostoru a pak se najednou rozešel. Zpočátku to byly jen takové 2-3 nesmělé krůčky, ale je to čím dál lepší. Hlavně už ani nemusí cvičit Vojtovku, jen posiluje svaly na balonu.
Oběma už chybí jen poslední 4 stoličky a budou komplet zubatí:-)
Abych děti jen nechválila, tak stále přetrvává problém s příjmem tekutin. Teď už jsou tedy schopní polknout tekutinu, ale maximálně 50 ml za den, a jen ze lžičky. Takže stále zahušťujeme a to "vypijí" i 450 ml. Už se těším, až jednou zvládnou vypít hrneček klasické vody. Doufám jen, že to nebude až v jejich 18letech:-)
Od roku a půl dále:
Nyní jsou dětem dva roky od narození a jsou po všech stránkách úplně v pořádku. Dokonce už jsme byli u zápisu do školky, svišti byli přijatí a od 2,5 roku nastupují. Věříme, že se jim bude ve školce líbit, přeci jen jsou na kolektiv zvyklí od narození, vlastně už z bříška:-)
Pití tekutin už také problém není, nezahušťujeme, ale stejně pořád nejradši pijí ze lžičky.
Oba jsou neskutečně ukecaní, jakmile ráno otevřou oči, tak otevřou i pusu a skončí až s večerním spánkem. V kočárku jsou nespokojení, nejradši chodí po svých. A milují hřiště, pískoviště, kluzačky, houpačky,i ostatní děti.
Poslední nestandardní lékařská kontrola nás čeká v červnu v Podolí a tím končíme.
Když se na ty dva roky podívám zpětně, tak určitě nejhorší bylo období do roku věku. Spousta lékařských kontrol, odstříkávání mlíčka, cvičení, problémy s jídlem…no bylo toho dost. Ale důležité je, že jsme to spolu všichni zvládli. Jsem ráda, že jsme poctivě cvičili Vojtovku, neboť dětem opravdu úžasně pomohla. Jestli tento článek čte někdo, kdo zrovna váhá, zda cvičit či ne, tak říkám jednoznačně CVIČTE! Ono to není jen o správném nastartování motoriky. Viděla jsem to u Anetky, která se cvičením krásně srovnala s donošenými vrstevníky a stala se z ní naprosto spokojená holčička. Kubík, který byl motoricky pozadu, se hodně vztekal, když viděl, co ségra umí a on ještě ne. On už na to mentálně měl, chtěl danou věc udělat, ale nešlo to. Jakmile se postavil na vlastní, už to byla paráda. Opravdu to za to stojí! Je spousta jiných věcí, které můžete oželet, ale cvičení by mělo být to poslední! A zvládnout se to dá i se dvěmi dětmi.
Jsem hrozně moc ráda, že jsou děti zdravé, veselé i zlobivé:-) Kdo by si před dvěma lety pomyslel, že těm dvěma uzlíčkům do dlaně budou stačit na srovnání s vrstevníky necelé dva roky.
Děkujeme všem lékařům, sestřičkám, známým i neznámým, kteří nás celou dobu podporovali a o děti se starali. Věřím, že tento náš příběh se šťastným koncem povzbudí rodiče ostatních nedonošenečků. Bylo to hodně náročné, ale výsledek stojí za to!
Pokud chcete sledovat, jak děti rostou, tak fotky naleznete zde:
A tady jsou profi fotky ve dvou letech:
Kdo chce vidět sviště v akci, videa zde:
0 komentářů:
Okomentovat