První tři měsíce těhotenství probíhaly standardně s občasnými nevolnostmi, tak jsem si čtvrtý a pátý měsíc doslova užívala. V šestém měsíci se ale začalo něco měnit. Asi týden před pravidelnou kontrolou u Dr. mi přišlo, že mi nějak natékají prsty na rukou, kamarádky říkaly, že je to v těhotenství běžné, tak jsem tomu zase nevěnovala až tak velikou pozornost. Překvapení ovšem přišlo na kontrole u Dr. když mi sestřička 2x za sebou naměřila tlak 150/90. Úplně se mi zatmělo před očima, tolik jsem v životě neměla, můj počáteční těhu tlak byl dokonce 90/50! Tak hybaj k Dr., který se se mnou teda nepáral a vůbec nebral ohledy na moje city: „Pani, vysoký tlak je v těhotenství nebezpečný, a když to půjde dál, bude se TO muset ukončit.“ Chvíli jsem přemýšlela, co to má být ono TO, ale v zápětí mi to došlo, je to můj chlapeček, přece. Byl teprve 25. týden těhotenství. Byla jsem hospitalizovaná na Bulovce, můj první pobyt v nemocnici v životě. Osmkrát denně mi měřili tlak, ukázalo se, že je pokaždé jiný, někdy vyšší, někdy nižší, ale max. to bylo těch 150/90. Přesvědčovala jsem lékaře i sestry, že se cítím perfektně, že mi nic není, a že jsem ochotná docházet na rizikovou ambulanci. Poslali mě po mnoha vyšetřeních (EKG, průtoky, jaterní testy), vše bylo ok, tak mě propustili a dále jsem docházela do rizikové poradny. Po 14 dnech první kontrola ok, po dalších 14 dnech vše jinak. Doma mi začínaly natékat kotníky, zdálo se mi, že mám oteklá stehna a začalo mě podivně bolet břicho. Myslela jsem, že je to od žeber, jak malý roste a brala si na to paralen, protože se to nedalo moc vydržet. Měla jsem doma i tlakoměr, ale zdálo se mi, že ukazuje nesmysly, protože každých 5 minut mi naměřil jiný tlak. Vše jsem řekla na rizikové prohlídce, a když mi změřili tlak a prozkoumali moč, začaly se dít věci - bílkovina i krev v moči, otoky, tlak, špatná játra - bylo to jasné. Tak opět hospitalizace na Bulovce. To jsem byla 28+6. Ovšem druhý den mi tlak opět stoupl až na 190/120, tak bylo rozhodnuto, že bude porod. Ovšem na Bulovce není nedonošenecká neonatologie.Tak primář rozhodl, že mi udělá císaře a malého pošlou rychlou k Apolináři. Službu konající lékař na JIP, kam mě rychle převezli, navrhl mě převézt k Apolináři 2 v jednom. Manžel musel metrem, do záchranky nesměl. K Apolinnáři jsme dorazili současně... Tam už byl tlak lepší, přepíchli mi další kapačku, a začali mi píchat kortikoidy pro malého na dozrání plic. Také za mnou přišel neonatolog a vše mi vysvětlil. Konečně jsem pochopila, že to nebude potrat, což jsem si opravdu do té doby myslela, protože na té Bulovce mi nikdo nic nevysvětloval. Druhý den jsem se probudila a opět se cítila hůř - nohy jsem měla jako slon a obličej oteklý a červený, hrůza. Necítila jsem se dobře. Ruce byly tak nateklé, že mi ani nešlo odebrat krev, kterou mi nakonec brali ze zápěstních žilek. Průtoky a tlak byly ještě udržitelné, tak se rozhodlo, že se počká ještě do dalšího dne. V noci se ale začalo Vojtíkovi dařit hůř a i já už jsem byla na pokraji svých sil, bylo mi zle, hučelo mi v hlavě, břicho bolelo, začala jsem mít lehké kontrakce, došlo mi, že se blíží konec těhotenství, že ten drobek musí ven. Tak se ráno rozhodlo, že dnes to bude. Tlak 200/120. Byli jsme 29+2.
V poledne se Vojtíšek císařským řezem narodil. Váhový odhad měl kilo a půl, skutečnost byla trošku horší. Měl 1100g a 37cm. Placenta byla z poloviny už odloučená a plodová voda zelená se zánětem plodových obalů. Zachránili nás na poslední chvíli. Mohla jsem o něj přijít. Následující dny nebyly jednoduché, všechno bylo moc brzy, ale možná to bude znít sobecky, byla jsem ráda, že to mám za sebou. Přístup sestřiček na šestinedělí sice nebyl úplně milý, zvlášť když se mi pak tlak zase zvýšil, málem jsem dostala vynadáno, že za to můžu. Naštěstí to už byl jen poslední záblesk a vše se začínalo urovnávat. Zato nervy pracovaly, pořád jsem brečela a vždy, když jsem šla na JIP za malým a mačkala zvonek (U Apolináře se na novorozeneckou JIRP chodí na zazvonění) klepala jsem se hrůzou, aby mi neřekli nějakou špatnou zprávu. Srdce mi bušilo strašně moc a svíral se mi žaludek. Možná to ale bylo i tím tlakem. Brala jsem sice z počátku 10 prášků denně, ale tlak začal klesat a i ty bolestivé otoky začaly mizet. Po třech dnech jsme poprvé klokánkovali. To byl pocit, strašný strach, že toho kilového drobka upustím, smíchaný s neskutečným štěstím. Pak jsme klokánkovali každý den. Po 10ti dnech mě propustili a já začala denně dojíždět. Vojtíšek byl moc šikovný, týden byl na CPAPu, pak už jen občas, pauzy mezi PAUZIČKAMI se začaly prodlužovat, RTG plic byly dobré, trávit začal dobře i moje mléko(sondou) , které jsem se snažila odstříkávat (moc to nešlo, byla jsem zoufalá, že i to jediné, co můžu pro něj udělat mi nejde, doma jsem odstříkávala co tři hodiny, akorát v noci si dala větší pauzu, byla jsem vyčerpaná). Musím přiznat, a myslím, že to tak mají všechny maminky, že zvuky monitorů, které hlídaly životní funkce miminka, mi zněly v uších ještě dlouho, každý pokles hodnot spouští alarm, i když se třeba mimčo jen pohne, trnula jsem hrůzou… .Naštěstí se mu vyhnuly všechny záněty střev a i otevřená dučej se zavírala až postupně vymizela.
Po třech týdnech byl přesunut z ARO na Intermediální oddělení a po dalších deseti dnech jsem nastoupila k němu. Na Intermediálu už se neklokánkuje, maminky se o děti starají samy. Vojta měl stále sondu do žaludku a krmil se stříkačkou, ale kojení nám relativně šlo. Nejprve sál pár mililitrů, každý další ml byl neskutečný úspěch. Každé tři hodiny přebalit, učit se kojit, odstříkat zbytek, byl to kolotoč, kterému ale vděčím za to, že doma jsme pak všechno lehce zvládali! Nutno podotknout, že jak jsem poprvé Vojtu přiložila, myslela jsem si, že tohle teda dělat nebudu, kojení se mi zdálo bolestivé, navíc se mi ze dne na den nalila prsa do gigantických rozměrů, ale časem jsme to vypilovali. Také není jednoduché trávit tolik času s ostatními maminkami, ne s každou si „sednete“, takže i v těchto nelehkých chvílích, kdy jsme byly všechny plné hormonů, došlo i ke konfliktům, Na druhou stranu mi zůstaly dvě super kamarádky, se kterými jsem i po dvou a půl letech v těsném kontaktu.
Za dalších pár dní jsem ho konečně dostala na pokoj a učili jsme se společně žít. Pak už byl jen krůček k propuštění. Byla jsem nervózní, po dvou měsících jsme měli jít domů, měla jsem strach, ale když jsme přišli domů, vůbec se mi to nezdálo divné. Měla jsem sice trochu obavy kvůli dýchání, spinkal na podložce, ale jinak nám všechno pěkně šlo, byla jsem z porodnice vycvičená. Po týdnu byla kontrola u Apolináře, jak nám to jde. Vojta přibral, vše se zdálo ok, až na kýlu tříselnou, která se mu udělala. Tak jsme šupajdili do Motola. Rozhodli se operovat hned. Bylo strašné nesmět nakojit, Vojta plakal. Čekali jsme na operaci. I když měl v anamnéze RDS (syndrom respirační tísně), kterým trpěl po narození, dali mu špatnou premedikaci na narkózu a při operaci začal kolabovat a po operaci se vůbec nechtěl probrat z narkózy. Všechno bylo zpátky, byly mu dva měsíce a zase měl pauzičky , trvalo to sice jen jeden den, ale bylo to nekonečné! Ale prý se to občas stane... Naštěstí se bez následků dokonale probral, a od té doby se máme skvěle. Od lékařů samé dobré zprávy. Cvičili jsme Vojtovku do jednoho roku. Loňskou zimu Vojta prokašlal, diagnóza astma bronchiale, dostal léky a momentálně je v pohodě. Astma má zřejmě zděděné po otci, ale zatím jen velmi slabé. Nyní trochu bojujeme s plochýma nohama, dostal ortopedické vložky, ale je to prostě normální dvou a půl letý kluk k nerozeznání od donošeného jen s trochu šišatější hlavičkou :-) Musím konstatovat, že přístup lékařů nebyl vždy úplně empatický, ale já vím, že všem záleželo jen na tom, aby vše dopadlo co nejlépe. Je třeba zdůraznit, že jejich práce i sestřiček je moc náročná. Každý někdy udělá chybu. Chtěla bych všem moc poděkovat za naši záchranu. MuDr. Kratochvílovi, který pomohl synovi na svět a všem porodním asistentkám a anesteziologům a sestřičkám na JIP. Všem pracovníkům neonatologické JIRP, MuDr. Ruffer, MuDr. Pazderová, MuDr. Dokoupilová a všem ostatním, se kterými jsem třeba nepřišla do styku, ale o Vojtu pečovali, všem sestřičkám, jejichž jména si nepamatuju, ale jejich práci obdivuju a celému kolektivu IMP II a rehabilitační sestřičce Simoně, která nás učila Vojtovku. Děkuju taky kamarádkám z porodnice Pavle a Pavlíně a jejich nedonošeňátkám za podporu, všem přátelům a hlavně děkuju svému úžasnému muži za to, jak byl pořád se mnou a jaký je úžasný táta!!! Děkuju moc všem! Dana
0 komentářů:
Okomentovat