.JPG)
Před těhotenstvím jsem pracovala jako anesteziologická sestra v nemocnici v Benešově. Při své práci jsem viděla hodně porodů, slyšela mnoho příběhů… Na svůj porod jsem se těšila, chtěla jsem porodit ve „své“ nemocnici, se známými lidmi, ve známém prostředí. Skoro jako doma :-).
O miminko jsme se snažili už nějakou dobu, pořád nám to nevycházelo, tak jsem na konci roku 2008 dostala od svého lékaře Clostilbegyt na podporu ovulace. Asi v polovině ledna se mi zdál zvláštní sen o mém chlapečkovi. 27. ledna 2009 jsem na těhotenském testu našla dvě čárky. Měli jsme ohromnou radost. Kvůli mému pracovnímu oboru jsem od začátku zůstala doma v pracovní neschopnosti.
Těhotenství jsem si užívala, první tři chladné měsíce jsem spala, chodila na procházky, vůbec mi nebylo špatně, cítila jsem se skvěle. Na jaře už začalo být vidět bříško. V květnu, ve 20tt, jsem byla na genetickém ultrazvuku v nemocnici U Apolináře. V širší rodině zemřeli dva chlapečci na VVV srdce, jeden ve třech měsících, druhý hned po porodu, takže kromě klasického genetického ultrazvuku jsem byla objednaná i na kontrolu kardiologem. Srdíčko bylo v pořádku, ale paní doktorce se nezdály ledviny miminka, mělo oboustranně rozšířené ledvinové pánvičky.
Po konzultaci s genetičkou jsem podstoupila odběr plodové vody, aby se vyloučilo genetické postižení. Odběr byl dost nepříjemný, po výkonu mě hrozně bolelo břicho, nemohla jsem ani pohnout nohou, hned jsem měla křeče v břiše.
Po dvou týdnech jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka, po měsíci na kontrole ledvin už bylo také vše v pořádku.
S rostoucím bříškem mi bylo čím dál hůř, poslední dva měsíce těhotenství jsem se necítila vůbec dobře. Fyzicky mi nic nebylo, ale měla jsem pocit, že se „něco“ děje v břiše. Už jsem chtěla mít Martínka u sebe, abych ho mohla chránit. Se svými pocity jsem se svěřovala kamarádce, čerstvé mamince, která se mi smála, ať jsem ráda, že je mimi ještě v břiše, že už se pak nevyspím, budu unavená, bolavá…
Ve 38. týdnu těhotenství jsem se ráno probudila opět s divným pocitem, že něco není v pořádku, Martínek se skoro nehýbal, občas jsem ucítila lehký dotyk, ale skoro celý den byly pohyby velmi slabé. Každou chvilku jsem poslouchala srdíčko fonendoskopem. Večer, když manžel přijel z práce, jsme pro jistotu zajeli do nemocnice. Natočili mi monitor, udělali ultrazvuk a poslali nás domů s tím, že je vše v pořádku.
O necelé tři týdny později, v neděli večer, jsem ucítila první kontrakce. Byly pravidelné, ale slabé, tak jsme si šli s manželem ještě lehnout. Okolo čtvrté hodiny ráno jsme vyjeli do porodnice. Přivítala nás známá tvář, moje spolužačka ze střední školy. Natáčela monitor a povídaly jsme si spolu. Po chvilce Martínkovi začaly slábnout ozvy, přetočila jsem se na bok, nic, na druhý bok, zase nic. Rychle jsem přešla do jiné místnosti na druhý monitor, dali mi masku s kyslíkem a za chvilku bylo vše v pořádku.
Protože to nevypadalo na rychlý porod, jel si manžel ještě zařídit pár věcí do práce s tím, že odpoledne přijede. Dopoledne jsem strávila koukáním z okna, hopsáním na míči, na natáčení monitoru a byla jsem i na ultrazvuku, který byl v pořádku. Po obědě mi sestřička přinesla prášek na spaní, abych si odpočinula. Zkoušela jsem spát, ale moc to nešlo, bolesti mě stejně budily a byla jsem jako opilá. Okolo šestnácté hodiny jsem šla znovu na chvilku na monitor. Psala jsem manželovi, že mám hlad, ať mi přiveze něco k jídlu. Už byl na cestě za mnou. Po chvilce přišla doktorka, ať jdu zase na monitor, že se jim na tom předchozím něco nezdá. Lehla jsem si na lehátko, napojili mě a najednou začal být okolo mě šrumec. Už jsem byla dost unavená, vnímala jsem jen neskutečný strach o Martínka, slyšela jsem bušení srdíčka z monitoru z vedlejší místnosti, ale monitor vedle mě jsem skoro neslyšela. Volala jsem manželovi, že musím na císaře. Napojili mi infuzi, zavedli cévku, přišel anesteziolog, další známá tvář. Těsně před tím, než mě odvezli, zaklepal na dveře sálu manžel. Stihnul mi dát pusu a jela jsem. Na operačním sále, kde jsem byla stokrát, ale nikdy jako pacient, mi anesteziolog píchnul spinální anestezii a po maličké chvilince byl Martínek na světě. Neukázali mi ho. Neslyšela jsem ho. Odnesli ho do vedlejší místnosti, slyšela jsem, jak pracují, jak tam fučí kyslík. Lékaři nade mnou se mezitím hrozili nad stavem plodové vody, placenty a pupečníku. Po chvilince začal Martínek plakat, přinesli mi ho ukázat, měl zelené vlásky jako vodníček. Chviličku se choval u tatínka a pak musel do inkubátoru.
Když mě odváželi ze sálu, čekal na mě manžel a známá sestřička, která mi řekla, že Martínek má dvě kila nula sedmdesát. „Dvě sedmdesát,“ říkám, „to je maličkej“. Ona na to, že ne dvě sedmdesát, ale dvě NULA sedmdesát. Hlavou mi proběhlo spoustu věcí a otázek. Jak je to možný? Je v pořádku? Třeba to je omyl, špatně ho zvážili…
Dovezli mě na pokoj a za chvilku přišel dětský lékař. Řekl mi, že Martínek je hypotrofické miminko, váží jen 2070g, museli mu zavést sondičku do žaludku, byl hodně nalokaný zkažené plodové vody, zavedli mu infuzi a musí zůstat v inkubátoru. Ráno mi ho prý přivezou. Ráno se nic nedělo, tak jsem chtěla jít za Martínkem sama. Sestřička mi to nechtěla dovolit, ale pak svolila. Sjela jsem výtahem o patro níž a zaklepala na novorozenecké oddělení. Sestřička mě dovedla k inkubátoru, kde byl Martínek. Poprvé jsem pořádně viděla své dítě, tekly mi slzy. Byl tak maličkatý, na ručičce měl dlahu kvůli infuzím. S pomocí sestřičky jsem ho zkoušela přiložit k prsu, ale vůbec se to nedařilo. Chodila jsem k Martínkovi každou chvilku. Druhý den jsem se přestěhovala na pokoj na stejném patře jako byl Martínek. Těšila jsem se, že už k němu budu mít blíž a doufala, že se konečně nakojí a dají mi ho na pokoj. Před obědem přišel manžel a šli jsme zase za Martínkem. Tentokrát jsem si ho nesměla vyndat z inkubátoru, sestřička něco řešila s dětskou lékařkou. Ta mi pak přišla říct, že se Martínkovi zpomaluje srdíčko, že budou asi volat do Prahy na vyšší pracoviště, ať si pro něj přijedou. Stav se stále nelepšil, takže z Prahy vyjela sanitka. Než dojeli k nám, byla to tak půl hodinka, tak začal Martínek i špatně dýchat. Stáli jsme s manželem u inkubátoru a brečeli, tohle byl nejhorší zážitek. Šílená bezmoc. Pořád hvízdaly alarmy a nemohla jsem NIC udělat, NIJAK mu pomoci. Martínek ležel úplně nehybně. Když sanitka přijela, lékař ho zběžně vyšetřil, naložil do inkubátoru, který vypadal jako kosmická loď a odjeli. Do druhého dne se mnou zůstal v nemocnici manžel, spal se mnou na pokoji na rozkládacím křesla, sama bych to nezvládla, byla bych schopná odejít a jet taxíkem za Martínkem.
Martínka z JIP v KDDL v Praze přeložili na JIP v Kolíně.
Druhý den jsem se domluvila s lékařem na mém propuštění na vlastní žádost, bylo to 3. den po sekci. Hned jsme jeli za Martínkem, vezla jsem mu odstříkané první mlíčko. Přivítala nás úžasná sestřička a dovedla k inkubátoru s Martínkem. Vůbec bych ho nepoznala, měl infuzi zavedenou v hlavičce a brýličky proti UV záření, takový malý skříteček. Sestřička nám Martínka vyndala, abych si ho mohla pochovat a zeptala se mě, jestli chci zkusit kojit. Samozřejmě jsem chtěla a s její pomocí a úžasným přístupem se Martínek chytil a napoprvé vypil 20ml! S lékařkou jsem se domluvila, že druhý den nastoupím na pokoj pro matky. Ze začátku jsem chodila kojit k inkubátoru a Martínka dokrmovaly sestřičky mým odstříkaným mlékem, po několika dnech mi ho sestřičky nosily. Ten první moment, kdy jsem ho držela bez hadiček a byla s ním sama, na ten nezapomenu. Hormony pracovaly, láskou bych ho umačkala. Martínek pomalu přibíral, problém mu dělal jen vysoký krevní tlak a žloutenka.
Sestřičky i lékařka na kolínské JIP byly skvělé. Jak laskavým a jemným přístupem k miminkům, tak pochopením hormonální bouře a starostí maminek. Jim patří veliké dík.
Po 14ti dnech nás s váhou 2,3 kg pustili domů. Kvůli nízké porodní váze jsme byli na vyšetření sluchových emisí v Podolí, které bylo v pořádku. Měl ucpaný slzný kanálek, jezdili jsme na oční do Motola. Kanálek se podařilo masážemi uvolnit. Dále měl hydrokélu a pupeční kýlu. Obě se do půl roku samy vstřebaly. Kvůli problémům se srdíčkem a vysokému tlaku je sledován na kardiologii, má otevřenou zkratku v srdíčku – foramen ovale apertum. Dále je sledován na neurologii kvůli predilekci hlavičky a hypotonii. Martínek byl plně kojený do tří měsíců, hezky přibíral, ale hodně blinkal a měl stále žloutenku. Kvůli žloutence jsem musela mléko odstříkávat a převařovat, kvůli refluxu (GER) zahušťovat. Bylo to náročné, stále jsme jezdili po vyšetřeních a nemohla jsem ho jen tak nakojit. Po třech měsících jsem kojení vzdala, Martínkovi zmizela žloutenka a já byla více v klidu. V půl roce byly stále problémy s refluxem, po nasazení Helicidu se velmi zmírnily.
V současné době je Martínkovi deset měsíců, váží necelých 9 kg a měří 75 cm. Až na GER, který se stále lepší, je úplně v pořádku. Zanedlouho budeme slavit Martínkovi první narozeniny. Rok to byl náročný, ale stál za to.
Těhotenství jsem si užívala, první tři chladné měsíce jsem spala, chodila na procházky, vůbec mi nebylo špatně, cítila jsem se skvěle. Na jaře už začalo být vidět bříško. V květnu, ve 20tt, jsem byla na genetickém ultrazvuku v nemocnici U Apolináře. V širší rodině zemřeli dva chlapečci na VVV srdce, jeden ve třech měsících, druhý hned po porodu, takže kromě klasického genetického ultrazvuku jsem byla objednaná i na kontrolu kardiologem. Srdíčko bylo v pořádku, ale paní doktorce se nezdály ledviny miminka, mělo oboustranně rozšířené ledvinové pánvičky.
Po konzultaci s genetičkou jsem podstoupila odběr plodové vody, aby se vyloučilo genetické postižení. Odběr byl dost nepříjemný, po výkonu mě hrozně bolelo břicho, nemohla jsem ani pohnout nohou, hned jsem měla křeče v břiše.
Po dvou týdnech jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka, po měsíci na kontrole ledvin už bylo také vše v pořádku.
S rostoucím bříškem mi bylo čím dál hůř, poslední dva měsíce těhotenství jsem se necítila vůbec dobře. Fyzicky mi nic nebylo, ale měla jsem pocit, že se „něco“ děje v břiše. Už jsem chtěla mít Martínka u sebe, abych ho mohla chránit. Se svými pocity jsem se svěřovala kamarádce, čerstvé mamince, která se mi smála, ať jsem ráda, že je mimi ještě v břiše, že už se pak nevyspím, budu unavená, bolavá…
Ve 38. týdnu těhotenství jsem se ráno probudila opět s divným pocitem, že něco není v pořádku, Martínek se skoro nehýbal, občas jsem ucítila lehký dotyk, ale skoro celý den byly pohyby velmi slabé. Každou chvilku jsem poslouchala srdíčko fonendoskopem. Večer, když manžel přijel z práce, jsme pro jistotu zajeli do nemocnice. Natočili mi monitor, udělali ultrazvuk a poslali nás domů s tím, že je vše v pořádku.
O necelé tři týdny později, v neděli večer, jsem ucítila první kontrakce. Byly pravidelné, ale slabé, tak jsme si šli s manželem ještě lehnout. Okolo čtvrté hodiny ráno jsme vyjeli do porodnice. Přivítala nás známá tvář, moje spolužačka ze střední školy. Natáčela monitor a povídaly jsme si spolu. Po chvilce Martínkovi začaly slábnout ozvy, přetočila jsem se na bok, nic, na druhý bok, zase nic. Rychle jsem přešla do jiné místnosti na druhý monitor, dali mi masku s kyslíkem a za chvilku bylo vše v pořádku.
Protože to nevypadalo na rychlý porod, jel si manžel ještě zařídit pár věcí do práce s tím, že odpoledne přijede. Dopoledne jsem strávila koukáním z okna, hopsáním na míči, na natáčení monitoru a byla jsem i na ultrazvuku, který byl v pořádku. Po obědě mi sestřička přinesla prášek na spaní, abych si odpočinula. Zkoušela jsem spát, ale moc to nešlo, bolesti mě stejně budily a byla jsem jako opilá. Okolo šestnácté hodiny jsem šla znovu na chvilku na monitor. Psala jsem manželovi, že mám hlad, ať mi přiveze něco k jídlu. Už byl na cestě za mnou. Po chvilce přišla doktorka, ať jdu zase na monitor, že se jim na tom předchozím něco nezdá. Lehla jsem si na lehátko, napojili mě a najednou začal být okolo mě šrumec. Už jsem byla dost unavená, vnímala jsem jen neskutečný strach o Martínka, slyšela jsem bušení srdíčka z monitoru z vedlejší místnosti, ale monitor vedle mě jsem skoro neslyšela. Volala jsem manželovi, že musím na císaře. Napojili mi infuzi, zavedli cévku, přišel anesteziolog, další známá tvář. Těsně před tím, než mě odvezli, zaklepal na dveře sálu manžel. Stihnul mi dát pusu a jela jsem. Na operačním sále, kde jsem byla stokrát, ale nikdy jako pacient, mi anesteziolog píchnul spinální anestezii a po maličké chvilince byl Martínek na světě. Neukázali mi ho. Neslyšela jsem ho. Odnesli ho do vedlejší místnosti, slyšela jsem, jak pracují, jak tam fučí kyslík. Lékaři nade mnou se mezitím hrozili nad stavem plodové vody, placenty a pupečníku. Po chvilince začal Martínek plakat, přinesli mi ho ukázat, měl zelené vlásky jako vodníček. Chviličku se choval u tatínka a pak musel do inkubátoru.
Když mě odváželi ze sálu, čekal na mě manžel a známá sestřička, která mi řekla, že Martínek má dvě kila nula sedmdesát. „Dvě sedmdesát,“ říkám, „to je maličkej“. Ona na to, že ne dvě sedmdesát, ale dvě NULA sedmdesát. Hlavou mi proběhlo spoustu věcí a otázek. Jak je to možný? Je v pořádku? Třeba to je omyl, špatně ho zvážili…
Dovezli mě na pokoj a za chvilku přišel dětský lékař. Řekl mi, že Martínek je hypotrofické miminko, váží jen 2070g, museli mu zavést sondičku do žaludku, byl hodně nalokaný zkažené plodové vody, zavedli mu infuzi a musí zůstat v inkubátoru. Ráno mi ho prý přivezou. Ráno se nic nedělo, tak jsem chtěla jít za Martínkem sama. Sestřička mi to nechtěla dovolit, ale pak svolila. Sjela jsem výtahem o patro níž a zaklepala na novorozenecké oddělení. Sestřička mě dovedla k inkubátoru, kde byl Martínek. Poprvé jsem pořádně viděla své dítě, tekly mi slzy. Byl tak maličkatý, na ručičce měl dlahu kvůli infuzím. S pomocí sestřičky jsem ho zkoušela přiložit k prsu, ale vůbec se to nedařilo. Chodila jsem k Martínkovi každou chvilku. Druhý den jsem se přestěhovala na pokoj na stejném patře jako byl Martínek. Těšila jsem se, že už k němu budu mít blíž a doufala, že se konečně nakojí a dají mi ho na pokoj. Před obědem přišel manžel a šli jsme zase za Martínkem. Tentokrát jsem si ho nesměla vyndat z inkubátoru, sestřička něco řešila s dětskou lékařkou. Ta mi pak přišla říct, že se Martínkovi zpomaluje srdíčko, že budou asi volat do Prahy na vyšší pracoviště, ať si pro něj přijedou. Stav se stále nelepšil, takže z Prahy vyjela sanitka. Než dojeli k nám, byla to tak půl hodinka, tak začal Martínek i špatně dýchat. Stáli jsme s manželem u inkubátoru a brečeli, tohle byl nejhorší zážitek. Šílená bezmoc. Pořád hvízdaly alarmy a nemohla jsem NIC udělat, NIJAK mu pomoci. Martínek ležel úplně nehybně. Když sanitka přijela, lékař ho zběžně vyšetřil, naložil do inkubátoru, který vypadal jako kosmická loď a odjeli. Do druhého dne se mnou zůstal v nemocnici manžel, spal se mnou na pokoji na rozkládacím křesla, sama bych to nezvládla, byla bych schopná odejít a jet taxíkem za Martínkem.
Martínka z JIP v KDDL v Praze přeložili na JIP v Kolíně.
Druhý den jsem se domluvila s lékařem na mém propuštění na vlastní žádost, bylo to 3. den po sekci. Hned jsme jeli za Martínkem, vezla jsem mu odstříkané první mlíčko. Přivítala nás úžasná sestřička a dovedla k inkubátoru s Martínkem. Vůbec bych ho nepoznala, měl infuzi zavedenou v hlavičce a brýličky proti UV záření, takový malý skříteček. Sestřička nám Martínka vyndala, abych si ho mohla pochovat a zeptala se mě, jestli chci zkusit kojit. Samozřejmě jsem chtěla a s její pomocí a úžasným přístupem se Martínek chytil a napoprvé vypil 20ml! S lékařkou jsem se domluvila, že druhý den nastoupím na pokoj pro matky. Ze začátku jsem chodila kojit k inkubátoru a Martínka dokrmovaly sestřičky mým odstříkaným mlékem, po několika dnech mi ho sestřičky nosily. Ten první moment, kdy jsem ho držela bez hadiček a byla s ním sama, na ten nezapomenu. Hormony pracovaly, láskou bych ho umačkala. Martínek pomalu přibíral, problém mu dělal jen vysoký krevní tlak a žloutenka.
Sestřičky i lékařka na kolínské JIP byly skvělé. Jak laskavým a jemným přístupem k miminkům, tak pochopením hormonální bouře a starostí maminek. Jim patří veliké dík.
Po 14ti dnech nás s váhou 2,3 kg pustili domů. Kvůli nízké porodní váze jsme byli na vyšetření sluchových emisí v Podolí, které bylo v pořádku. Měl ucpaný slzný kanálek, jezdili jsme na oční do Motola. Kanálek se podařilo masážemi uvolnit. Dále měl hydrokélu a pupeční kýlu. Obě se do půl roku samy vstřebaly. Kvůli problémům se srdíčkem a vysokému tlaku je sledován na kardiologii, má otevřenou zkratku v srdíčku – foramen ovale apertum. Dále je sledován na neurologii kvůli predilekci hlavičky a hypotonii. Martínek byl plně kojený do tří měsíců, hezky přibíral, ale hodně blinkal a měl stále žloutenku. Kvůli žloutence jsem musela mléko odstříkávat a převařovat, kvůli refluxu (GER) zahušťovat. Bylo to náročné, stále jsme jezdili po vyšetřeních a nemohla jsem ho jen tak nakojit. Po třech měsících jsem kojení vzdala, Martínkovi zmizela žloutenka a já byla více v klidu. V půl roce byly stále problémy s refluxem, po nasazení Helicidu se velmi zmírnily.
V současné době je Martínkovi deset měsíců, váží necelých 9 kg a měří 75 cm. Až na GER, který se stále lepší, je úplně v pořádku. Zanedlouho budeme slavit Martínkovi první narozeniny. Rok to byl náročný, ale stál za to.
0 komentářů:
Okomentovat