Šimonek (1280g) narozený ve 28. týdnu těhotenství

Mé druhé těhotenství bylo velmi chtěné a dlouho očekávané, po prvním těžkém porodu, kdy byla Eliška 5 minut kříšená a skončila na JIPce na ATB a v kyslíkovém stanu, jsme se těšili, že tohle těhotenství bude jiné, normální, že si užijeme porod i kojení.
Na prvním UTZ nám dr. řekl, že čekáme dvojčátka, takže radost byla neuvěřitelná i krátký šok.
Další přisel v 11. týdnu těhotenství, kdy nešlo vidět bít srdíčko jednoho z miminek a při příští kontrole bylo vidět, že zaniká, prý syndrom mizejícího dvojčete. Obrečela jsem to a těšila se na jedno miminko, které bude zdravé.
Ve 20. týdnu těhotenství jsme zjistili, že čekáme chlapečka, nemohli jsme se dohodnout na jméně, manžel chtěl Šimona, já Adama nebo Davida.
Už od 25. týdne těhotenství jsem cítila divnou bolest v podbřišku a hrozně mi narostlo břicho, bylo fakt obrovské, jako v 9. měsíci, to gynekolog neřešil, ani UTZ neudělal, prý mu to pojišťovna nezaplatí.
V pondělí 2.2. ráno jsem jela do porodnice ve Zlíně, do rizikové poradny, narazila jsem na dr. Henčlovou, ta mě prohlídla, konstatovala zánět dělohy, infekci a velké množství plodové vody. Otevřená jsem byla na 1cm. Hned si mě tam nechala. Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem na pokoji s kapačkou v ruce. Těch kapaček bylo hodně i léků a já jsem věřila, že to nic nebude, že mne pustí domů, jen se poléčím, ani mě nenapadlo, že by to mohlo byt jinak.
Bohužel bylo, ve čtvrtek 12.2.večer mi začala odtékat plodová voda a převezli mě na porodní sál, opět dali kapačku a já pořád myslela, že se to zklidní, nikomu jsem nezavolala. To až ráno, když mi doktorka řekla, ze kolem 11. hodiny půjdu na sál. Takže telefon rodičům, manželovi jsem to sama nedokázala říct, museli naši, a pak to šlo všechno hrozně rychle. Na sál v 10 hodin, malý neměl ozvy, manžel mě už nestihl, jen se pak od pana primáře dětské JIRP dozvěděl, že v 10.43 se nám narodil Šimonek!!!!

Šimonek se narodil ve 28+3 týdnu těhotenství v pátek 13. února v 10.43, s váhou 1280 gramu a délkou 38cm.

Naše dítě bylo kříšeno, protože nedýchal a 4 hodiny po porodu byl intubovaný, pak ho začali zkoušet na CPAP a zvládl to.
První fotku udělal manžel asi 30 minut po porodu a hned mi ji donesl ukázat, vůbec mi nedocházelo, co se děje, měla jsem šok z preeklampsie,
20.2. shodil na 1 kg, toleroval 17ml,
23.2. jsme prvně klokánkovali, bez CPAPíku, měl ho po 3 hodinách odpojený, po 3 opět zapojený a zvládal to krásně, byl to ten nejkrásnější zážitek v mém životě
28.2. - 1171g a toleruje 24ml, byl úplně bez infuzí, všichni ho chválili, jak to zvládl
29.2. se bohužel jeho stav zhoršil, chytl infekci,selhávali mu orgány, dostal nejsilnější antibiotika a začal bojovat, po 4 dnech se začal lepšit, my si oddechli, dosáhl 1270g, znovu mu dávali moje mlíko po 9 ml
7.3 - 1294g šla jsem opět klokánkovat a sestřička mi řekla, ať se neleknu, že je na plicním ventilátoru, takový šok jsem v životě nezažila, jak jsem to ustála vůbec nevím..dr. mi řekli, že se zánět vrátil do levé plíce, ať se připravíme na nejhorší, bylo mu hodně zle, byl to hrozný pohled, jak tam tak bezbranně ležel a my mu nemohli pomoct..pár dní jsme vůbec nespali a třásli se při každém telefonu, ze nám volají z JIRP. Naštěstí nevolali, náš malý bojovník to zvládl navzdory všemu.
12.3 byl opět na Cpapíku, toleroval 25ml mlíka
14.3.se tak zlobil, že mu ho museli odpojovat a pak byl klidný, tak dr. řekla, že ho odpojí a uvidí se
15.3 vydržel už bez Cpapíku a opět jsme se mohli klokánkovat.
18.3. jsem přišla na Jipku a malý nikde, to už mě opravdu složilo, když jsem se vzpamatovala, tak mi řekli, že malý šel konečně na intermediární oddělení, ležel tam poprvé v bodýčku a culil se na mě.
21.3. jsme ho poprvé díky hodné sestřičce ukázali Elišce přes okno
24.3. jsem chytla horečky ze zánětu prsu a prvně klokánkoval taťka, do té doby se bál si ho vzít, jenže sestřička mu ho prý prostě vrazila a bylo, byl z něho hodně na měkko, pořád o tom mluvil, vážil 1802g
31.3. nám ho přeložili do termoboxu,v peřince a dupkách, byl kouzelný uzlíček,zkoušeli jsme první kojení, bez úspěchu, zvykl si na flašku. Měl první rehabilitaci.
1.4. na Apríla, mi řekli dr., že zítra nastupuju za malým .
2.4 čekal na mne v postýlce na Nanynce, s váhou 2113g, zkoušeli jsme kojení, pořád bez úspěchu, z lahve pil krásně, jen ještě zlobil s dýcháním.
6.4. ve 14.32 hod. mi ho přivezli na pokoj, vážil 2210g ,ten den jsme se prvně koupali ve vaničce. Při pití mi zmodral, nemohl se nadechnout, musel mít přídech kyslíku, tak nás přestěhovali blíž k sesterně, pro jistotu, hrozně jsem se bála jít domů, že se mi udusí.
12.4. - 2340g máme jít domů a já mám z toho hrůzu
14.4. po 60dnech v nemocnici jsme šli domů s váhou 2380gramů, první měsíc byl ještě plný strachu a obav, ještě se mi párkrát dusil u pití, přešli jsme na jiné lahve a byl klid.
Teď už si ho všichni jen užíváme, Eliška ho úplně miluje,nesmí zaplakat, jinak hned letí, i v noci se budí,když pláče než ohřeju láhev, tak k němu letí ze svého pokojíčku.
Děkujeme tomu nahoře, že nám dal šanci, každý ji nedostane.
13.2.2010...poslední dva týdny se mi vrací zážitky po porodu, Blížila se oslava Šimonkových prvních narozenin a já se cítila jako před rokem, pořád to ještě moc bolí, a taky jsem rekapitulovala celý náš první rok,co všechno jsme spolu zvládli a dokázali.
Kojit se nám nepovedlo,ale zvládli jsme plně odsávat 10 měsíců mateřské mléko.
Cvičíme poctivě vojtovku,ze začátku 4x denně, postupně nám cvičení ubývalo.. a taky kontrol..

Po 10 měsících jsme vyřazeni z očního, měli jsme ROP 2.stupně a úplně se vše spravilo samo, na kardiologii jdeme až ve 2 letech, v roce vše v pořádku, neměli jsme uzavřenou dučej
Na neurologii už poslední 4 měsíce jsme bez nálezu,měli jsme CKP 2.stupně..
Ještě vše doháníme, Šíma zkouší, co vše vydržím a je to pohodář..na všechno má své tempo a čas..
Rehabilitační a neuroložka ho chválí,že dělá pokroky, že vývojově jde pořád ku předu a tipují, kdy co začne a on nás pokaždé převeze po svém..když už jsem pořádně zoufalá,že ještě něco neumí,tak začne a hned vše dělá dokonale..
V roce váží Šimonek 7800g a měří 69cm. Plazí se, kleká na kolínka - je ho všude plno. Kdo ho zná, každý říká, jaký je smíšek, směje se totiž pořád.

Ten první rok byl pro nás všechny hodně těžký,i pro dceru Elišku,vše se točilo kolem Šímy a přesto ho má tak hrozně ráda, když je spolu vidím, jak si spolu hrají, malý se za ní plazí jako pejsek a pořad na ní volá to své EEEEÍÍÍÍÍÍÍ... jsem hrozně moc šťastná..

Jsem vděčná celému oddělení Zlínské neonatologie, bez nich a jejich péče, by dnes s námi naše sluníčko nebylo. Neexistují ta pravá slova díků, a nikdy nezapomeneme.




0 komentářů:

Okomentovat