Milé statečné maminky a tatínkové…Otázka proč zrovna my?, mě napadla snad stokrát, ale pak jsem si uvědomila, že v tom nejsme samotní… Všechno se seběhlo tak rychle. Moje těhotenství probíhalo bez komplikací a problémů. Ve středu 15.10.08 jsem byla na kontrole a vše bylo v naprostém pořádku. Vendelínek rostl a vypadal spokojeně. Pravda je, že už jsem měla asi 14 dní divný pocit, že něco není úplně tak, jak by mělo být, ale kontrola dopadla dobře a mě to uklidnilo. V pátek 17.10. jsem začala mít velké bolesti břicha a hned na to jsem začala silně krvácet… byla jsem právě 23+6 tt. Manžel mě odvezl do nemocnice, kde na mě už čekal můj gynekolog, který měl službu, bohužel porod byl natolik rozjetý, že se už nedal zastavit. Napíchli mi kapačku, která měla alespoň pozastavit porod, píchli mi první dávku kortikoidů a pak následoval 20 minutový let vrtulníkem do Podolí, kde naštěstí bylo místo pro mě a následně i pro Vendelínka. Celých těch dvacet minut jsem se modlila přesto, že to normálně nedělám a zněla mi v uších ta věta… nedá se to zastavit, odrodíte buď do 5 minut nebo do 3 dnů. V Podolí byli stejného názoru, proto mě ani nedali na rizikové oddělení, ale rovnou na porodní sál. Po 24 hodinách jsem dostala druhou dávku kortikoidů, po dalších 24 hodinách mi vysadili rozháněče a nechali jen magnézium, to byla neděle 19.10. Od této chvíle jsem opravdu rodila se vším všudy, až do úterý 21.10.2008 16:05. Nikdy jsem nebyla v nemocnici, nikdy jsem nechodila na mísu, nikdy mě necévkovali, ale hlavně nikdy jsem nezažila tak strašně velký strach a tak intenzivní lásku k broučkovi, který byl ještě pořád u mě. Vendelínek se narodil… Manžel byl u porodu a držel mě za ruku, oba jsme brečeli, nedá se přesně určit, jestli štěstím nebo tím strašným strachem, co bude…Vendelínek ZAPLAKAL, pak ho hned odnesli. Po deseti minutách nám pan primář neonatologie přišel říct, že Vendelínek je v dobrém stavu, že ale zdaleka není vyhráno, že budou dělat všechno pro to, aby to zvládnul, že se můžeme za dvě hodiny, až budu moci vstát, přijít podívat, že leží na RESu o dvě patra níž. A já? Mě se najednou tak strašně ulevilo, najednou jsem měla pocit, že to náš brouček zvládne, najednou jsem měla pocit, že to všechno dobře dopadne. Vendelínek byl v inkubátoru, kde byla taková vlhkost, že do něj nebylo vidět, napojen na spoustu hadiček, vypadal trošku jako marťánek a přesto mi připadal jako nejkrásnější. Vážil 840g a měřil 30cm (narodil se 24+3tt), zvládal dýchat jen s pomocí nCpapu... Druhý den se mi s pomocí laktační sestry povedlo spustit laktaci a já hrdě nesla zkumavku pro našeho broučka. Třetí den mi to začalo docházet, začala jsem být hysterická, že mě pustí domů a Vendelínka nebudeme mít ani v kočárku a ani v bříšku, pocit, že budeme 100km od našeho miminka byl tak strašný, že jsem věděla, že domů prostě nemůžu. Bohužel nebylo místo na pokoji matek, kam se přednostně umisťují maminky, které už můžou přikládat a tak podobně. Brala jsem to jako velkou křivdu, vždyť mě Vendelínek taky potřebuje, vždyť má být u mě v břiše a né tak daleko, začaly se valit potoky slz. Můj akční manžel mi sehnal v Praze podnájem a já se v den propuštění jela domů jen na otočku sbalit. Hlavně jsem nechtěla nikoho potkat, věděla jsem, že nezvládnu nic říct, že zvládnu jen brečet. A Vendelínek? Ten bojoval jako tygr. Kakal, čůral, toleroval mlíčko. Dávky se mu postupně zvyšovaly a po týdnu mu mohla být vysazena infuze a vyživovalo ho jen MOJE trochu vylepšené mlíčko. Bohužel pak přišla první infekce a po četných pauzách musel být Vendelínek zaintubován, začal znova hubnout a můj strach o jeho život se začal zvětšovat a já si uvědomila, že nikdo neví, jak to všechno bude… Vždycky když jsem šla ráno na první návštěvu, tak mi tak strašně bušilo srdce, těch 5 minut, než mi sestřičky otevřely, mi připadalo jako věčnost. Vendelínek krásně přibíral, ale ventilačně se vůbec nelepšil, spíš naopak a vždycky, když to vypadalo nadějně, přišla nějaká infekce, která to celé zase zhoršila. Několikrát se ho mudři a mudřičky pokusili sundat z roury, vždy vydržel na nCpapu jen pár hodin. Za den už jsem měla velkou radost a pak zase zpátky na rouru. Nejhorší stav byl asi v prosinci, kyslíkové nároky stoupaly místy až k 90%, Vendelínek byl už starší a všemožně se snažil si rouru vytáhnout a to se mu celkem dařilo. 27.12. (tedy po nejhorších Vánocích v našem životě) mi sestřičky domluvily místo na pokoji matek. Přesto, že jsem ještě zdaleka nemohla přikládat jsem se stěhovala zpátky do Podolí. 7.1.09 se Vendyse za pomocí třetí kůry kortikoidů podařilo extubovat na Cpap. A já měla zase ten svůj pocit, že teď už se to povede a povedlo. Po dvou dnech byl přeřazen na JIP a já se tak strašně radovala. Na JIPu už to bylo veselejší, ale zase jsem začala vnímat to, že JÁ jsem jeho máma a nemůžu nic…. Začala jsem se neskutečně těšit domů, ale pár ťafek jsme ještě dostali – ROPIII, stádium, kdy se sítnice začíná odchlipovat a toto stádium už se musí řešit… většinou tzv. kryem tedy zamražením sítnice. Zákrok trvá asi 20 min…. a jak jsme těch 20 min. zvládli? Paní Dr. Zobanová na jedničku (děkujeme, děkujeme, děkujeme) Vendelínek na jedničku s hvězdičkou a já? Já se zase 20 min. modlila a snažila se nemyslet na to, že Vendelínek se určitě brání, pořád jsem si opakovala, že je to bez narkózy mnohem lepší pro jeho zdravotní stav, přes to přeze všechno mi bylo špatně, ať jsem si opakovala, co jsem chtěla. Když mi konečně paní doktorka řekla, že to vypadá dobře, trochu jsem si oddechla (ale jen trochu, protože nás čekalo ještě hodně kontrol a s tím spojený strach a přemlouvání sebe sama, myslet pozitivně a ani raději nepřemýšlet) a pak jsem si sedla k Vendikovi a šeptala mu, že je strašně statečnej chlapeček…spinkal, dostal léky na uklidnění, ale věděla jsem, že je rád, že jsem s ním. Vendik zvládnul přejít ze Cpapu na kyslíkové brýle. Některé (ty oblíbenější) sestřičky už mě nechaly přebalovat, ale i tak…ten hroznej pocit, když Vendelínek plakal a já ho nemohla ani vzít a potulit. Začínalo to být sakra dlouhé. Pak z ničeho nic přiběhl Dr. Radina s tím, že půjdeme domů a že nám začne vyřizovat kyslík, já hleděla. Vendik musel jít ještě na operaci tříselné kýly a vyřízení kyslíků domů trvá tak měsíc, ještě vůbec neuměl jíst, ale už to bylo na dohled, už jsem mohla plánovat, už jsem mohla koupit kočár, už, už… Měli jsme slíbeno, že po operaci nás přestěhují na rooming a budeme konečně spolu….Když po operaci z Motola přijel opět na rouře, myslela jsem, že to bude moje smrt, na to mě nikdo nepřipravil, nemělo to tak být, ale pro jeho nemocné plíce si netroufli operovat bez intubace. Do toho mu opět zánětlivé markery vyletěly na 160 a moje představa se začala opět rozplývat. Hrozilo to, že to zase nějakou dobu nepůjde …šlo to! sice jen na Cpap s režimem a opět si Vendik švihnul dvě pauzy, ale po týdnu se to uklidnilo a konečně Vendika přestěhovali z JIPu a byli jsme spolu. Kyslíkové zařízení na roomimgu bylo ….bez komentáře. Během deseti dnů jsem Vendikovi zvládla dát celou dávku ze stříkačky, do té doby zkoušel jíst ze stříkačky jen několikrát. Přikládat jsem zkoušela párkrát, ale vzdala jsem to, protože jsem už hrozně moc chtěla jít domů a byla spokojená, že Vendik jí alespoň nějak.
Před odchodem domů jsme dostali oxymetr. Nebyl to zrovna nejnovější model, největší nedostatek byl ten, že oxymetr neměl alarm dolní saturace, což teda hlavně v noci není úplně ideální, ale protože přístroj není automatickou součástí oxygenoterapie, tak jsme byli šťastní, že ho máme. A HLAVNĚ po více jak 4 měsících JSME BYLI DOMA. Bylo to hodně náročné, Vendelínek byl po tom všem, co měl za sebou hodně podrážděné miminko, bál se všeho i mě. Manipulace s hadicema a ještě oxymetrem byla někdy dost obtížná, všudypřítomné zvědavé pohledy, co to táhnem na tom kočárku, mě drásaly už tak rozdrásané srdce. (napadlo mě vždycky něco jako, co čumíte báby).
A pak po dlouhých pěti měsících konečně tak strašná nepředstavitelná radost, že váš miláček je bez těch děsných hadic, že už je normální miminko, že ho prostě popadnu a můžu s ním jít kam chci a né kam až dosáhne kyslík…
A dnes? Vendelínkovi je už 18 měsíců, já si to konečně a myslim, že i zaslouženě užívám. Pohybově je hodně pozadu, ale pokroky jsou a já vím, už od začátku, že to prostě zvládne (někdy, když červík hlodá, vzpomenu si, že v tom nejsem sama a hlavně diskuze na www.baby-cafe.cz se stala mým druhým domovem) . Taky máme teď novou hračku ( kdo nás zná tak chápe ) BREJLIČKY …probíhá to asi tak, že než je stihnu nasadit, tak letí asi tak dva metry…ale to už jsou takový príma starůstky…..protože naše zlatíčko je tu s náma a když se usměje, tak mě se chce štěstím brečet.
Děkuju všem, kteří Vendelínka zachránili a vypiplali (chtěla bych vyjmenovat všechna vaše jména, ale ….prostě děkuju všem v Podolí), děkujeme i za péči o nás po propuštění, děkuju všem těm, co všechno žili se mnou(pochopila jsem, že mám naprosto báječného manžela) a děkuji všem těm, kdo to prožili podobně a rozumí mi.
O tom, jak jsem šikovný se můžete přesvědčit tady: Vendelínek - šikulka
A o tom na co jsou takové brejličky dobré zase tady: Brejličky nebo prak?
0 komentářů:
Okomentovat