Evička(670g) narozená ve 24. týdnu těhotenství

Před více než třemi lety jsme se s manželem po týdnu mé hospitalizace na rizikovém oddělení porodnice dozvěděli, že je porod nevyhnutelný. Když nám neonatolog mimo jiné sdělil i statistické údaje zakončené slovy: „ 1/3 není tak málo“ byla jsem ve 24. týdnu těhotenství. Posadili jsme se s manželem na lavičku na chodbě. Plakala jsem, smiřovala jsem se s tím, že o naše miminko přijdeme. Bála jsem se připustit si, že by naše holčička mohla přežít, bála jsem se, že kdyby přežila, bude postižená. Bála jsem se o nás, o naše starší děti, jak bychom to všechno zvládli. 8. listopadu 2006, po dvanácti hodinách, ráno v 9 hodin, jsem Evičku porodila. Na okamžik jsem ji zahlídla. Jen jsem si povzdechla, „Bože, ta je maličká“, vážila pouhých 670g.

Odpoledne jsme ji viděli v inkubátoru poprvé. Byla tak maličká, vzhledem připomínala stařečka. Napadlo mne něco o koloběhu přírody, jak člověk zestárne, kůže povadne. Když se pak vyvíjí v bříšku, nejdříve se vyvine právě kůže a vypadá podobně, tuk ji vyhladí až v poslední části těhotenství. Oční víčka měla ještě slepené. Koukala jsem na ni, na všechny ty hadičky, monitory a nevěděla, co mám dělat. To je moje dcera? Připadala jsem si jako ve špatném snu. Když se mě sestřička zeptala, jestli ji chci pohladit, divila jsem se, že můžu. Umyla jsem si ruce, ošetřila desinfekcí a prstem se dotkla její ruky. Konečně jsem mohla pohladit svoji dceru. Nevěděla jsem jak, abych ji neublížila.

Začal kolotoč návštěv, odstříkávání mléka, péče o starší děti, o domácnost. Aby toho nebylo málo, vytrhla mi zubařka zub moudrosti a já se v noci budila bolestí. Analgetika jsem mohla brát velmi omezeně, moc nezabírala.

Po počátečních peripetiích s ručními odsávačkami, blouděním na internetu jsem si půjčila nemocniční odsávačku mateřského mléka a co tři hodiny odstříkávala pro Evičku mé mateřské mléko. Připadala jsem si jako dojná kráva. Nejdříve se mi dařilo pár mililitrů. Časem jsem nosila do mléčné banky každý den skoro litr, přitom Evička potřebovala jen pár mililitrů, někdy nemohla mlíčko vůbec.

Za Evičkou jsem chodila dvakrát denně. Ráno jsem odvedla starší děti do školy a školky, odevzdala mléko v mléčné bance, nafasovala nové láhve a šla zvonit na zvonek RESky. Nebála jsem se, co mě čeká. Věděla jsem to, protože tam manžel vždy před mým příchodem telefonoval. Dopředu jsem věděla, jaká je situace. Bez této informace by to bylo pro mne mnohem těžší a já mu za to byla moc vděčná.

Slíbila jsem Evičce, že dokud tady bude, jsem tady pro ni a budu pro ni dělat vše, co dokážu.

Evička strávila v inkubátoru dva a půl měsíce. První týden byla napojena na úplnou plicní ventilaci. Po týdnu už zvládala dýchat za pomocí CPAPu sama. Za pomocí léků zvládla otevřenou tepennou dučej. Pomalu začala trávit mateřské mléko. Vyrovnala se s tak brzkým přechodem z mého bříška do otevřeného světa skvěle.

Po necelém měsíci přišla krize. Evička začala mít častější výpadky dechu, byla stále slabší. Ještě než to potvrdily výsledky krve, lékaři usoudili, že se jedná o infekci. Nasadili Evičce antibiotika. Infekce byla potvrzena. Za Evičku opět dýchala úplná plicní ventilace. Tepenná dučej se znovu otevřela. Evička dostávala výživu pouze infuzemi. Léky zabíraly. Výsledky rozboru krve ukázaly na zhoršení stavu. Jedna sepse byla následována další. Po změně léků se začal stav lepšit. Evička strávila na úplné plicní ventilaci další dva týdny.

Stála jsem u inkubátoru, hladila Evičku po obočí, držela ruce nad jejím tělíčkem i přes sklo inkubátoru jsem ji posílala energii. Zpívala jsem ji, říkala ji, jak ji miluji, jak jsem na ni pyšná, že jsem stále s ní, mazlím se s ní. Když plakala, říkala jsem ji, ať pláče, že všechno špatné se slzami vyplaví. Když jsem odcházela, vždycky u ní kus ze mne zůstal.

V polovině prosince dýchala opět sama za pomocí CPAPu. Začala trávit mateřské mléko, které stále více nahrazovalo infuze, až se jich zbavila úplně. Po dvou týdnech se zbavila také CPAPu. Po zahuštění mléka přestala mít problémy s výpadky dechu při jídle. Těšila jsem se, až si ji budu moci pochovat, přitisknout si ji, pomazlit se s ní kůži na kůži, až ji budu moci konečně sama nakojit. Přitom jsem se toho bála. Záviděla jsem sestřičkám, že ony ji mohou přebalovat, pečovat o ni a já nemohu. Myslela jsem si, že na to nemám právo, že nejsem dobrá matka.

Uběhly skoro dva měsíce od jejího narození, když jsme si ji mohli poprvé pochovat. Konečně, bylo to krásné, křehké, ale krásné. Za pár dnů dosáhla Evička na svůj první kilogram. V ten den odpoledne ji sestra oblékla, zabalila do zavinovačky a nesla po schodech o patro výš na intermediární oddělení. My jsme je doprovázeli, byl to neuvěřitelně silný zážitek. Alespoň na chvilku žádný inkubátor, žádný přístroj. Vidět ji pouze zabalenou v peřince. Ten den jsem poprvé Evičku přiložila k prsu a přebalila. Vypila svůj první mililitr mléka ode mě. Poprvé jsem si alespoň trošku připadala jako maminka. Byla jsem zase chvilku šťastná. Nasávala jsem ji do sebe všemi svými smysly. Začala jsem chodit za Evičkou ještě častěji, několikrát za den jsem si užívala klokánkování, kojení, přebalování.

Přibližně po 2,5 měsících jsme poprvé uslyšeli diagnózu retinopatie a krvácení do oční sítnice. Každá středa, kdy probíhala oční kontrola, byla pro mne utrpením. S panickou hrůzou jsem čekala na ortel a děsila se toho nejhoršího, že bude slepá. Už jsem nevěděla, kde mám brát sílu.

Celé tři měsíce trvalo, než se mi podařilo Evičku nakojit, než dokázala vypít plnou dávku. Další dva týdny trvalo, než to dokázala při každém kojení.

Po necelých čtyřech měsících, den po původním termínu porodu jsme si Evičku s váhou 2000g vezli konečně domů.

Po dvou týdnech doma jsme si zajely na Eviččinu již osmou transfuzi krve do nemocnice.

Kus cesty bylo za námi, velký kus ještě před námi. Bylo to těžké a vyčerpávající období plné strachu, obav, výčitek, nejistoty, nepochopení, vítězství a propadů. Velkým pomocníkem nám byl čas, také naše děti, moje internetové kamarádky.

Evička oslavila už třetí narozeniny, ty skutečné i korigované. Je zvídavá, chytrá, empatická, šikovná, milovaná a milující. Dokáže si prosadit svoji. Před cizími a méně známými lidmi je zpočátku nedůvěřivá. Všichni jsme šťastní, že ji máme.

Všem rodičům bych chtěla vzkázat, že ať se ocitnout v jakkoliv těžké a bolestivé životní situaci, je zbytečné, aby v ní zůstávali sami. Jsme tady pro nás i pro vás.

Ivana Antalova

Část naší pouti s Evičkou můžete shlédnout tady:

Evička ve třech letech: Vladimír Smetáček - Zita

Seznamit se nejenom s nasim pribehem muzete i v knize "Bonding - porodni radost", kde jsem spoluatorkou:
http://www.dharmagaia.cz/kniha/827-m-mrowetz-i-antalova-a-g-chrastilova-bonding-porodni-radost-podpora-rodiny-jako-cesta-k-ozdraveni-porodnictvi-a-spolecnosti