Natálka se narodila 29. srpna 2007 v 28+1tt v Baťově nemocnici Zlín. Kvůli problémům s tvrdnutím bříška a kontrakcím jsem byla od 25tt hospitalizovaná, takže jsme měly náležitou péči. Ten den jsem ještě při ranní vizitě vtipkovala s paní doktorkou na téma, kdy půjdu domů. Říkala, ať týden vydržím a můžeme se o něčem bavit. Chvilku nato přišly kontrakce, byla jsem přeložena na porodní sál, kde se podařilo kontrakce znovu zastavit, a já si oddychla, že jsme to znovu zvládly. Natálka byla ale tvrdohlavá, kontrakce přišly znovu a paní doktorka rozhodla, že se těhotenství ukončí císařským řezem. Mezitím přijel partner, měl strach, když jsem nebrala telefon a na odd. mu řekli, že jdeme rodit. Stihl vyplnit jména pro miminko, podepsat pár papírů a odvezli mě na sál. Natálka se narodila v 16:40 hod, s mírami 960 g a 38cm.Porod jsem prospala, to mě moc mrzí. Procitla jsem na chodbě, když mě převáželi na pokoj, partner mi řekl, že máme holčičku a že je krásná. Měla jsem o maličkou strach, nevěděla jsem, co bude… V noci za mnou přišla paní doktorka z neonatologie, vysvětlovala mi co je s miminkem. V hlavě mi utkvělo jen to, že je Natálka stabilizovaná, ale že se stav může kdykoli změnit První týden že bude kritický. Taky mi říkala, že má veliké podlitiny po tělíčku a že ji to bolí, musejí jí dávat léky proti bolesti. Pořád jsem byla v šoku z toho, že už je maličká na světě… Druhý den jsem ji poprvé viděla, na ten pohled do inkubátoru nikdy nezapomenu. Leželo tam malinkaté hubené stvoření s podlitinami po celém tělíčku, všude kolem hadičky a pípající přístroje… A já cítila obrovský strach a pocit viny. Natálka byla a je bojovnice, svůj předčasný příchod na svět zvládla lépe než já. Prala se s kolísavým tlakem, ztrátou krve, špatným trávením, infekcemi… Lékaři nás seznamovali s jejím stavem, slyšeli jsme dobré i horší prognózy a snažili se věřit v to lepší. Bylo to jako na houpačce, jednou líp, jednou hůř. Já jsem 5.den po porodu odjela domů sama, strašný pocit. Obden jsem za ní dojížděla, mluvila na ni a od lékařů a sestřiček se dozvídala, jak se má. Pořád slyším paní doktorku, která mi poté co se Natálka poprala s infekcí řekla, že Naty už je zase ta stará dryáčnice Doma jsem pro ni poctivě odstříkávala mlíčko a myslela na ni. Všechno ostatní kromě Natálky šlo mimo mě. Bála jsem se, když zazvonil telefon, když jsem šla za ní měla jsem strach že najdu inkubátor prázdný… A opravdu na to došlo, 19 dnů po porodu. Než jsem stihla zpanikařit, přiběhla sestřička a s úsměvem mi řekla, že je Natálka moc šikovná a že ji přestěhovali na intermediál. Ten den jsem se jí poprvé dotkla, a rovnou jsem klokánkovala… Nádherný pocit… Za další 3 dny Natálka dosáhla konečně váhu 1kg. Týden na to jsem ji mohla poprvé přiložit k prsu, další nezapomenutelný pocit. Jezdila jsem za ní každý den, klokánkovala, obden přikládala k prsu. Konečně jsem si toho drobečka mohla užívat, Natálka mě přesvědčovala, že všechno bude v pořádku, a rozesmívala mě širokou paletou svých ksichtíků a kulením těch krásných očí. V 6-ti týdnech se mohla přestěhovat do postýlky a jí ji mohla přebalovat, převlékat, sama ji brát z postýlky. Pro většinu maminek běžná věc, pro mamku nedonošeného miminka malý zázrak. Zatím se Naty prala s Rop 2. a 3. stupně, dostávala krevní transfuze a mě trápilo neurologické vyšetření, které nedopadlo moc dobře. Učila jsem se s Natálkou cvičit podle vojtovy metody. 7 týdnů po porodu jsem byla přijata na oddělení šestinedělí a za dalších 5 dnů už byla Natálka na pokoji se mnou. Konečně byla jenom moje a pomalu jsme si zvykaly a užívaly si to. Byl to docela kolotoč, Natálka neměla dost sil na to být jenom kojená, takže jsem musela pro ni mlíčko odsávat když spinkala, a podle váhy jsem ji dokrmovala. Do toho jsme 3x denně cvičily. V průběhu roomingu se objevila tříselná i pupíková kýla. Pupíkovou kýlu jsem přelepovala, kvůli tříselné kýle jsem půl roku používala klasické pleny místo jednorázových, a vyplatilo se to, původně nezbytná operace se nekonala. V den kdy jsme se měli domluvit na termínu operace očiček se Rop zlepšila, nakonec zmizela úplně. 15.11. 2007, 15 dní před původním termínem porodu, jsme šly domů s váhou 2200g. První půlrok byl dost vyčerpávající, zpětně mě mrzí, že jsem si kvůli neustálým obavám mateřství nevychutnala, jak jsem mohla… Pravidelně jsme dojížděly na kontrolu očiček, na neurologické kontroly, rehabilitaci a další. Denně jsme 4x cvičily vojtovu metodu, postupně se nám podařilo zvrátit nepříznivou prognózu. Cvičíme i teď, posilujeme svalíky a pilujeme sílu a stabilitu, ale už je to spíš formou hraní. Natálka má 2,5roku, je to upovídaná čiperka, co se celý den nezastaví, někdy je smíšek, někdy mě provrtává vážným pohledem... Hezky mluví, umí hodně písniček a říkanek, má ráda prolézačky a skluzavky. Je hodně tulivá, vyžaduje pozornost. V kolektivu vrstevníků nezůstává pozadu, i když se trošku drží stranou. Déle jí trvá než si zvykne. Je to naše sluníčko a všem, kteří se podíleli na tom, že ji máme, patří veliký dík. 
Naše „vojtění“ Naše „vojtění“ začalo asi měsíc po Natálčině narození. Natálka se narodila v 28+1tt, a vzhledem k neurologickému nálezu, CKP 3.stupně, musela začít cvičit hodně brzy. Zpočátku s ní cvičila jen rhb sestra, Natálka se začala lepšit, a brzy jsem se do cvičení zapojila i já. Začátky s „vojtou“ byly dost krušné, Natálka byla drobeček, a bylo pro mě těžké donutit se k drilu. Ale s hrozbou invalidního vozíčku maminka zvládne i horší věci. Po propuštění z nemocnice jsme začaly dojíždět na rehabilitace, zpočátku jednou týdně. Snažila jsem se tam pochopit cviky, co a jak dělat, jak poznat že prcek reaguje správně, co je cílem cviku… Byl to dost velký stres, Natálka celou dobu plakala, pokud se tomu dá říkat pláč… Snažila jsem se během té půlhodinky okoukat co nejvíc, a doma jsme pak pilovaly, 4x denně. Cvičení doma bylo mnohem míň stresující, Natálka byla ve známém prostředí, nebyl tam nikdo cizí, měly jsme dost času a klid, a teplo – když jsem ji svlékla do naha, zapínala jsem u ní ohřívač, aby jí bylo hezky teploučko. Napřed jsem se tulily, pak jsem jí řekla že se jde cvičit a vysvětlovala jí, co budu dělat a co chci aby udělala ona, pořád klidným a rozhodným hlasem. Dost často se začala během cvičení zlobit a plakat, pokud plakala hodně, a začala se mi třeba zajíkat, přestala jsem cvičit, přitulila si ji, počkala, až se uklidní a pak jsem začala zase od začátku. Časem nastávaly i situace kdy Natálka na cvik, který jsme měly, déle nereagovala, ležela jako placka a jen se usmívala. Na radu rhb sestřičky jsem změnila úchop, a pak to zase fungovalo. Když byl Natálce necelý rok, začal se do cvičení zapojovat i tatínek, tak aby byl schopný s ní odcvičit on, když maminka není k dispozici. Nevím, kdy přesně jsme „vojtit“ přestaly, poprvé někdy když byl Natálce rok, s rhb sestřičkou jsme se domluvily že to zkusíme bez vojty, Natálka byla tou dobou už jako živé stříbro, i sestřičce dalo spoustu práce udržet ji v pozici, ve které měla být. Bohužel se absence cvičení projevila, tak jsme začaly znovu, ale s jinými cviky. Je pravda, že už jsem nebyla ve cvičení tak striktní, viděla jsem že Natálka je šikovná, dělala pokroky, paní neuroložka chválila, takže pokud jsme byli mimo domov, prostě se necvičilo. Pár měsíců nato nám vojtění ubylo úplně, tentokrát jsme to ustály _ Natálka už byla těžko udržitelná, vždycky si našla skulinku jak z pozice vyklouznout, a já měla za to, že raději nevojtit než vojtit špatně. Cvičíme pořád, je potřeba posílit svaly, zdokonalit koordinaci a zlepšit chůzi. Ale už cvičíme spíš formou hry, tak aby to Natálku bavilo, aspoň trochu. Třeba trakař, ten dělá vyloženě ráda. Názory na Vojtovu metodu se různí, a já nemám žádný důkaz, že Natálku od prognózy invalidního vozíčku zachránilo naše cvičení. Ale já myslím, že ano, že tím, že jsem s ní cvičila, jsem pro ni udělala to nejlepší. Myslím si, že dítě vycítí nejistotu maminky, to že není rozhodnutá cvičit, že si říká třeba: když bude plakat tak toho nechám, nebudu mu/jí ubližovat. Nebo to že maminka necvičí z přesvědčení, že nemá pocit, že je to důležité a že to k něčemu je. Poznala jsem, jak je důležité být při cvičení sama klidná a pozitivně naladěná, myslet na to že tím Natálce pomáhám, byť je to pro nás pro obě třeba nepohodlné. Pokud maminka není o cvičení přesvědčená a cvičí s nechutí nebo z donucení, myslím, že by měla hledat jinou alternativu, která bude jí a jejímu dítěti vyhovovat.
0 komentářů:
Okomentovat