Paní Jindřiška Krištofová žije v hezkém domku ve Žďáru nad Sázavou. I když již překročila osmdesátku, plete čepičky, šije prostěradla pro BabyKlokánky. Je to moc milá, obětavá „babička“, která ve svém mládí stála u zrodu perinatologického centra Praha – Podolí.
Paní Jindřiška pochází z Bystřice nad Perštejnem. Vystudovala dvouletou odbornou školu pro ženská povolání v Brně. V roce 1948, kdy bylo jejich rodinné hospodářství znárodněno a byla ji nabídnuta práce v jednotném zemědělském družstvu, zjistila, že její představy o životě jsou jiné. Spojila se se svojí sestrou, která byla vdaná v Praze a poprosila ji o pomoc při hledání zaměstnání.
V té době byl v pražských novinách zveřejněn inzerát, který nabízel právě absolventkám odborné školy studium půlročního kurzu v oboru zdravotní sestra. Paní Jindřiška toho využila a přestěhovala se do Prahy. Po ukončení kursu obdržely absolventky potvrzení s označením pomocná zdravotní sestra. Toto označení se studentkám nelíbilo. Absolvovaly tedy dalšího půl roku studia, po kterém bylo osm nejlepších vybráno pro budování nového oddělení pro miminka v Praze – Podolí. Mezi těmi nejlepšími byla také paní Jindřiška.
V počátcích jejich práce spočívala v budování, přípravě prostor pro tato miminka, v úklidu těchto prostor. Po čase byly na oddělení pořízeny také inkubátory, do kterých mohla být konečně umístěna miminka, která potřebovala po narození pomoc zdravotníků, která nemohla být ještě se svými rodiči. Na oddělení bylo zpočátku těchto inkubátorů pět.
Když se mamince narodilo miminko, které muselo být umístěno do inkubátoru, s láskou o něj pečoval zdravotnický personál. Maminka nemohla své miminko navštěvovat. Pokud chtěla vědět, jak se její miminko má, mohla telefonovat, ale nemohla ho vidět, nemohla ho pohladit. Pokud maminka pro své miminko odstříkávala mateřské mléko, předávala ho při návštěvě nemocnice mezi dveřmi sestřičce, k miminku nesměla.
Sestřičky mateřské mléko převařovaly a podávaly ho dětem sondou, kapátkem nebo stříkačkou. Podle barvy sestřičky poznaly, zda má miminko problémy s dýcháním. Při promodrávání přiložily miminku k nosu hadičku napojenou na kyslíkovou bombu, aby si dýchlo a tím se zvýšila saturace (okysličení krve). Neexistovala měřící zařízení, monitory, úplná plicní ventilace, CPAP ani spousta dalších vymožeností dnešní doby. Ideální teplota v inkubátoru se regulovala otevřením či uzavřením dvířek. Miminka se nekoupala, pouze otírala rybím tukem. Přikládat a kojit zkoušela maminka, až když miminko dosáhlo hmotnosti 2 kg. Pokud se maminka chtěla s miminkem pomazlit, neviděli to lékaři rádi.
„My jsme ty děti milovaly,“ říká paní Jindřiška a pokračuje: „Podle nářku a barvy jsme věděly, jestli bude dobré. Když přežily prvních 24 hodin, většinou už neumíraly. Sama jsem si přála, aby se mi narodilo miminko předčasně.“ Toto přání se paní Jindřišce nakonec skoro splnilo. Její syn se narodil v 8. měsíci těhotenství a vážil 2800 g.
„Byla mezi námi i staniční sestra Vlasta. Měla moc těžký život. Maminka jí zemřela při porodu její nejmladší sestry, když jí bylo osm let. Vlasta se ráda s miminky na oddělení mazlila. Jednou nám přivezli chlapečka, který vážil při narození 800 g. Vlasta ho vyndala z inkubátoru a nosila ho v kapse. Musely jsme dávat pozor, aby se to nedozvěděli lékaři,“ usmívá se Jindřiška potutelně. „Říkali jsme mu „švícko“. Jeho maminka měla doma již tři dospělé děti a pro „švícka“ nosila spoustu mateřského mléka.“
Jindřiška se zamyslí a pokračuje dalším příběhem: „Jednou k nám přivezli z Benešova trojčátka. Maminka byla taková obyčejná blondýnka do zrzava, červená v obličeji. Před porodem se prohlížela v zrcadle a povídá si: „Vždyť nemám žádné bříško a jdu rodit.“ Její manžel, který byl starší, si moc přál Růženku po manželce, ona si přála Alenku. Babička jim říkala: „Nehádejte se, bude to Maruška.“ Nejdříve se narodila jedna holčička, vážila 1200 g. Doktor říká: „Je malinká a je tam ještě druhá.“ Druhá holčička vážila 1400 g. Když se narodila třetí holčička, která vážila 1600 g, maminka se modlila, aby tam nebylo ještě čtvrté. Když přišla na návštěvu, plakala, že manžel chce jenom jednu holčičku, ať dá ostatní do dětského domova. Když se dozvěděl, že se jim narodila trojčátka, vzal si motyku a celou noc nebyl doma. Babička, jeho maminka, se o něho už bála. Maminka se nakonec rozhodla, že si vezme domů tedy jen to největší miminko. Tatínkovi se dcera tak moc líbila, že se nakonec rozhodl, vzít domů všechny tři.
Nedaleko Prahy, v Benešově, byla vojenská posádka. Manželka jednoho tamního vojáka z povolání otěhotněla. Nebylo na ni těhotenství vidět, ani když šla rodit. Starším dětem ani neřekli, že se jim narodil sourozenec. Maminka plakala, nevěděla, jak to všechno dopadne, co na to řeknou sourozenci. Nakonec jim všechno řekl tatínek. Přijali to skvěle. Bratříček měl problémy s dýcháním, hlavně při jídle promodrával, tak mu chtěli koupit kyslíkovou bombu.“
„A ještě si vzpomínám na další trojčata. Jejich rodiče říkali, že je počali po recepci u Klementa Gottwalda. Rozhodli se mu o tom napsat a on jim poslal pět tisíc korun českých pro každé miminko.“
Paní Jindřiška upletla pro miminka v inkubátoru čepičky a přislíbila vyrobit další. V jejich očích byla vidět radost, že ji tato činnost naplňuje. Čepičky slouží samozřejmě miminkům na neonatologii v Praze – Podolí.
Děkujeme!
0 komentářů:
Okomentovat