Malý příběh o tom, jak dítě narozené v termínu může mít nízkou porodní váhu.
Vítek se narodil 9. 7. 2009 ve 38+2tt a vážil 1940 g a měřil 46 cm. V den jeho narození jsem měla divný pocit a slabé, ale celkem pravidelné kontrakce. Zkusila jsem osvědčenou radu horké vany, která sice kontrakce nezesílila, ale ani neutlumila. Napsala jsem svému muži, že pro jistotu zajedeme do porodnice, měla jsem nějaký divný pocit, vnitřní tušení....nevím, třeba mi jen někdo nahoře dal vědět, že pokud nepojedeme, tak své dítě nikdy neuvidím živé. Do porodnice jsme přijeli krátce po obědě. Bála jsem se, že mě pošlou domů, na monitor jsem měla jít následující den, že mi prostě řeknou, jděte domů a přijdte až na řádný termín. Odjakživa mám trošku nedůvěru v naše zdravotnictví. Ovšem nic z mých obav se nesplnilo. Sestřička byla milá, napojila mě na monitor, mého muže posadila vedle mě na židli a odešla. Všechno vypadalo celkem normálně, jenže po chvíli začaly padat ozvy, přišla lékařka a ře kla, že je možné, že se miminko otočilo, čímž mi dala malinkatou naději, protože Vítek byl koncem pánevním, vzala mě na vyšetřovnu, kde se bohužel její slova nepotvrdila. Vítek (tehdy ještě neznámý tvoreček, chtěli jsme překvapení až do konce) byl skutečně zadečkem napřed. Lékařka se mě zeptala, jestli chci i přesto rodit normálně, měla jsem strach, že by se mohlo něco stát, proto jsem s těžkým srdcem oznámila, že raději císařem. Najednou byla všude spousta lidí a papírů. Musela jsem podepsat papír s možnými riziky operace. Dostala jsem po jeho přečtení strach, moje první operace v životě. Klepala jsem se jako osika a rozhodně to nebylo zimou. Nejkrásnější a zároveň nejbolestnější probuzení, které jsem kdy zažila.... ,,Veru, probuď se, máme Vítka, je malinkej, váží jenom 1940g a povezou ho do nemocnice do Písku." Silně zmatená z narkózy jsem si říkala, že je to nějaký nesmysl, že váží 2940g a můj muž je typicky zmatený a popletl to. Nepopletl. Vítek skutečně vážil takhle málo. Následující den, kdy už jsem byla schopná vnímat, mi můj muž řekl, že Vítka po vyndání museli celkem dlouho oživovat, měl pupeční šňůru 3x kolem krčku a 1x kolem nožičky, špatně fungující placentu a zkaženou plodovou vodu, mimo jiné mám v děloze přepážku a tohle všechno mohlo způsobit jeho problémy.
Dětský lékař říkal, že se může stát, že bude mít DMO, popřípadě jiné onemocnění. Naštěstí se nic z toho nepotvrdilo. Byl akorát týden v inkubátoru, kvůli slabé žloutence, aby mohl být nahatý na sluníčku, sondičku na krmení si prý aktivně vyndal už druhý den. Měl zánět slzného kanálku a očičko ho při větší rýmě trápí dodneška. V porodnici jsem úspěšně rozběhla laktaci, ale nebýt ,,naočkovaná" z předporodního kurzu, tak nejspíš nekojím, protože sestry se k nějaké pomoci moc neměly. Po 5 dnech jsem měla konečně možnost jet za svým miminkem. Viděla jsem ho sice na krátkou chvilku po probuzení z narkózy, ale co si budeme říkat, moc si toho nepamatuju, takže jsem ho defacto viděla poprvé. Byl to ten nejkrásnější pocit a zároveň nejhorší, protože jsem si vyčítala, že mu moje tělo ublížilo. Chtěla jsem ho vyndat z inkubátoru, odnést někam hodně daleko od všech sestřiček, doktorů a být s ním jenom sama. Pořád mi tečou slzy, když si na to vzpomenu. Laktaci jsem měla rozběhnutou, tak jsme zkusili Vítka přiložit a světe div se, prso viděl poprvé a hned věděl, k čemu slouží. Opět pocit naprostého štěstí, ke vší smůle budu nejspíš kojit.
Malý byl v nemocnici necelé 3 týdny. Připadala jsem si jako exot na nedonošeneckém oddělení s mimčem narozeným v 39tt, mezi miminky, která se narodila třeba v 35tt a přesto vážila víc jak náš Vítek. Když jsem za ním nastupovala, řekla jsem lékařce ze srandy, že déle jak týden tam nebudeme a skutečně do týdne jsme byli doma.
Dneska je Vítkovi skoro 16 měsíců, vývoj má jako normální děti, něco zvládá dřív, něco déle, kojený byl do skoro 11 měsíců, pak se sám odstavil. Váží lehce přes 9kg a měří kolem 76 cm. Běhá, zlobí a jeho největším zájmem jsou mašinky a papání.
0 komentářů:
Okomentovat